Recenze Elio: O citlivém klukovi, který si připadá víc doma mezi mimozemšťany

O každém tématu, které Elio řeší, už vznikl jiný – a lepší – film.

Vítejte na planetě Zemi, kde se každý druhý animovaný hrdina v posledních letech probouzí s mrtvým rodičem, existenciální krizí a osobností složenou ze tří neurotických rysů a jedné roztomilé grimasy. Pixar, kdysi synonymum pro kouzelné filmy s hloubkou, která vás rozplakala, zatímco se vaše dítě smálo mluvící rybě, dnes produkuje něco, co připomíná hloubkovou terapii v pastelových barvách. Nejnovější přírůstek Elio je toho zářným příkladem.

Elio je osiřelý chlapec, který si myslí, že jeho teta Olga na něj kašle, protože je příliš zaneprázdněná svou kariérou. Kdo by si ale pomyslel, že když z osamělosti pošlete zprávu do vesmíru, odpoví vám rovnou mimozemská rada galaktických zástupců, kteří si vás spletou s prezidentem Země? A než se nadějete, váš nejlepší přítel je mimozemské mládě s intelektem na úrovni cukrové vaty.

Na první pohled všechno šlape: Pixar to pořád umí s barvami, tvary a zajímavými tvory. Animace je opulentní, svět mimozemšťanů září jako omalovánky, jenže jakmile se kouzlo počátečního chaosu rozplyne, zůstane po něm jen dobře míněný mišmaš, který vysílá publiku zprávu: „Jsi výjimečný. I když jsi protivný. Možná právě proto.“

A co děti? Možná se pobaví, možná budou zmatené, proč animovaný film o mimozemšťanech mluví víc o smrti než o vesmíru.Problémem Elia není jeho nápad, ten by sám o sobě unesl i dvě pokračování a spin-off. Problémem je realizace. Film se tváří, že je o smutném klukovi hledajícím místo ve světě, ale zároveň se bojí opravdu prozkoumat jeho chyby. Elio se chová jako spratek a často ani nevíme, o co mu vůbec jde. A přesto mu na konci všichni zatleskají, protože trauma ztráty rodičů je přece dostatečný důvod k tomu šířit kolem sebe toxicitu. Člověk má pocit, že scenáristé objevili slovo „trauma“ a rozhodli se ho vytěžit do poslední kapky, jako by bez něj film nebyl dost relevantní. Bohužel v tomhle přístupu zapomněli, že i děti mají právo na radost, nebo aspoň na humor, který nezpůsobí depresi. Zatímco V hlavě i jeho pokračování ukázaly, že Pixar umí balancovat mezi hloubkou a zábavou, Elio to s takovou lehkostí nezvládá. Tam, kde Vzhůru do oblak kombinovalo slzy a smích jakoby se nechumelilo, Elio přešlapuje na místě jako nešťastný robot, kterému se nedaří aktualizovat. 

A co děti? Možná se pobaví, možná budou zmatené, proč animovaný film o mimozemšťanech mluví víc o smrti než o vesmíru. A rodiče? Ti si budou lámat hlavu, jestli z té hromady drahé animace a emocionální manipulace zůstane alespoň jedna věta, kterou si jejich potomek odnese. „Buď sám sebou“ už totiž slyšeli ve dvaceti jiných filmech. A i tam to dávalo větší smysl.

Pixar kdysi tvořil příběhy, které oslovily všechny generace a vryly se nám do paměti. Elio je roztomilý, barevný, ale také křehký, vláčející obrovská zavazadla emocionální zátěže, a příběhově mdlý. Prakticky o každém tématu, které se snaží Elio řešit, už vznikl jiný film, a mnohem lepší. A ironicky jej často stvořil právě Pixar.

Co by za tuhle příležitost dali Mulder se Scullyovou!

Svět je nejzajímavější, když je viděn dětskýma očima.

Mladší generace nás vždycky ve znalosti technologií převálcuje.