Co se stane, když děti zmizí a dospělí začnou být ještě děsivější než to, co je odneslo.
Víte, co je horší, než když se ztratí malé dítě? Když se ztratí sedmnáct dětí najednou, a vy jste ten poslední, komu by kdokoli věřil, že s tím nemáte nic společného. To je přesně startovní čára pro film scenáristy a režiséra Zacha Creggera, který po šíleném Barbarovi přináší dílo, kterým upevní svou pozici tvůrců, na jejichž nové dílo se budeme nedočkavě klepat měsíce dopředu. Tentokrát však místo příšer z podzemí poslal své postavy do mnohem zlověstnějších koutů: do našich hlav, domů a mezilidských vztahů. A hlavně do těch momentů, kdy už nevíte, jestli koukáte na horor, nebo na sarkastickou obžalobu společnosti, která sama sebe požírá.
Žánrově je to mix mysteriózního thrilleru, hororu a velmi kousavé komedie, která vás donutí se smát i ve chvílích, kdy by se slušelo spíš zavolat exorcistu. Cregger se rozhodně nebojí kombinovat mrazivou atmosféru s černým humorem. Jestli se tedy vůbec něčeho bojí. Příběh startuje v noci přesně v 2:17, kdy sedmnáct školáků ze stejné třídy vstane z postelí, vyběhne do tmy a zmizí beze stopy. Jen jeden jejich spolužák, Alex (Cary Christopher), zůstane. A už jen to, jak klidně se tváří, je možná děsivější než samotné zmizení ostatních.
Cregger se rozhodl vyprávět příběh skrze šest perspektiv: učitelku Justine (Julia Garner), která stojí v centru podezření, otce jednoho z dětí Archera (Josh Brolin), jehož frustrace má ostří nabroušené na kost, školního ředitele Andrewa (Benedict Wong), který se víc bojí právníků než ztracených žáků, unaveného policistu, závisláka, a nakonec samotného Alexe. Každá kapitola přidává dílek skládačky, ale zároveň vám vezme pocit jistoty, že víte, co se děje. Kamera Larkina Seipla se nebojí dlouhých, neklidných záběrů, a střih Joea Murphyho drží tempo tak, abyste nikdy nevěděli, kdy přijde další z nenápadných vrcholů filmu.
Herci tu odvádějí fantastickou práci, což náš zážitek umocňuje. Julia Garner dokáže během jednoho záběru vypadat jako křehká oběť a o vteřinu později jako vyšinutá bláznivka, která by klidně zakopala tělo za školou. Josh Brolin kombinuje bezradnost a zuřivost, a nezaostává za nimi ani Cary Christopher jako malý Alex. A pak je tu Amy Madigan v roli tetičky Gladys, postavy, která by si zasloužila vlastní varování před filmem. V paruce, make-upu jak po prohýřeném víkendu a s tak intenzivním pohledem, že k ní i Nicolas Cage zajde na lekci herectví.
Silnou stránkou filmu je jeho schopnost balancovat mezi mysteriózní hrůzou a absurdními momenty, které vás vytrhnou z napětí, ale ne natolik, abyste si oddechli. Cregger není moralista s megafonem, ale pečlivý chirurg, který místo skalpelu používá žánrové klišé, aby rozpitval téma doby.Cregger není moralista s megafonem, ale pečlivý chirurg, který místo skalpelu používá žánrové klišé, aby rozpitval téma doby: co se nám to děje s dětmi, a kdo z nás vlastně drží nůž? Naráží na strachy z masakrů ve školách, na generace, které se navzájem přetvářejí ve zbraně, a na paranoiu, která dokáže rozložit komunitu rychleji než skutečná hrozba. Slabiny Hodiny zmizení? Možná pro někoho příliš pomalé tempo a roztříštěná struktura, která vás nutí neustále skákat mezi postavami, místo aby vás nechala v klidu držet jednu dějovou linku. Některé momenty komedie trochu shazují hororový tón, a i když fungují, divák, který touží po čisté hrůze, si může připadat, že ho neustále vyrušuje nedočkavé dítě. A pokud čekáte opět velký závěrečný zvrat jako u Barbara, tak tady se nám místo náhlého kopance dostane spíš pomalého, vytrvalého tlačení k okraji útesu, až sami spadneme.
Cregger pracuje s příběhem jako iluzionista, který vás nejdřív nechá věřit, že víte, jak jeho kouzelnický trik skončí, jen aby vám pak vytáhl koberec zpod nohou a ještě se přitom smál. Žádná z klíčových scén nepůsobí předvídatelně. Šok nepřichází po dlouhé předehře, ale spíš jako útok ze zálohy: krátký, brutální a nekompromisní. Díky tomu se z Hodiny zmizení stává zážitek, u kterého se nedá pohodlně usadit, jste neustále ve střehu, pořád o krok pozadu, a to je přesně to, co z něj dělá tak neklidnou a návykovou podívanou.
Hodina zmizení je bravurně natočený film, který se vám nezapíše jen do paměti, ale i do nočních můr. Je pomalý, ale přesto děsivý, nechává nás tápat, hádat, a otevírá víc otázek, než kolik zodpoví. Pokud ale máte radši přímočaré vyprávění a atmosféru neodbočující k jiným žánrům, radši zmizte do jiného kinosálu. Pro rodiče je to zážitek, který je může psychicky poznamenat, pro fanoušky chytrých hororů příjemná lekce z toho, jak dělat napětí bez laciných triků.
S láskou budete vzpomínat na čas 3:15, se kterým nás strašil jiný film…
Ze školy si každý nese nějaké trauma, takže pro horor je to ideální základna.
Jestli chodíte po setmění běhat, možná si to rozmyslíte.
Hodina zmizení / Weapons
Hodina zmizení je bravurně natočený film, který se vám nezapíše jen do paměti, ale i do nočních můr. Je pomalý, ale přesto děsivý, nechává nás tápat, hádat, a otevírá víc otázek, než kolik zodpoví. Pokud ale máte radši přímočaré vyprávění a atmosféru neodbočující k jiným žánrům, radši zmizte do jiného kinosálu. Pro rodiče je to zážitek, který je může psychicky poznamenat, pro fanoušky chytrých hororů příjemná lekce z toho, jak dělat napětí bez laciných triků.
- Hodnocení
