Recenze - Tron: Ares neonem už nikoho neoslní

Je to film o zrození vědomí, který působí naprosto bezvědomě.

Tron kdysi divákům ukázal, že někde uvnitř našich počítačů existuje svět plný světla, logiky a lidské duše zakódované v jedničkách a nulách. Byla to romantická vize, taková digitální báseň o tom, že technologie nejsou jen chladné, že skrývají mnohem víc. Jenže o čtyřicet let později se nám Tron: Ares snaží prodat stejný sen znovu, tentokrát ovšem bez poezie, zato s rozpočtem, který by nakrmil menší stát. Hlavním hrdinou je Ares (Jared Leto), který zjistí, že pracuje pro padouchy, a rozhodne se vzít spravedlnost do vlastních obvodů. Doprovází ho programátorka Eve Kim (Greta Lee), která má přístup ke kódu, který je v podstatě digitální svatý grál. Je zbytečné do příběhu zabředávat více, protože ještě o dvě věty víc a znáte celou zápletku.

Režisér Joachim Rønning má vše pod kontrolou, až příliš.Režisér Joachim Rønning má vše pod kontrolou, až příliš. Každý záběr vypadá jako umělecká instalace: neon, odlesk, symetrie, světlo… Jenže právě ta dokonalost zabíjí. Kde není špína, není ani život. A tak sledujeme film, který vypadá jako katalog sci-fi estetiky, ale cítíme se jako v muzeu technologií: všechno je krásné a mrtvé. Kamera nám ukazuje, ale není na co koukat. Postavy se pohybují, ale nežijí. Světlo září, ale nehřeje. A pak je tu hudba. Trent Reznor a Atticus Ross přicházejí jako dvojice hudebních terapeutů, kteří se snaží umělé inteligenci vysvětlit, co je to emoce. Jejich industriální beaty konečně pumpují do téhle podívané krev, která tu celou dobu chyběla. Každý tón zní, jako by se systém rozhodl promluvit. a poprvé mu chcete naslouchat. Kdyby film neměl obraz, ale jen jejich soundtrack, možná by to celé dávalo větší smysl. Jenže pak se ozve další dialog…

Greta Lee se snaží být duší filmu, jakýmsi hlasem lidstva, ale scénář ji nechává viset v prázdnu digitálních klišé. Každá její věta začíná slibně („Co když stroje…?“) a končí jako motto z kurzu tvůrčího psaní („…nám jen ukazují, kým jsme doopravdy.“). Jared Leto mezitím opět dokazuje, že jeho největší superschopnost je neustále vypadat, jako by o sobě právě přemýšlel. Jeho Ares má sice hrudník z titanu, ale v očích chlad umělé inteligence, a to i bez speciálních efektů. Vedlejší postavy mají exkluzivní tváře, ale jejich role jsou tak bez vášně, že větší zápal mají i lidé předvádějící v teleshoppingu hrnce. Alespoň když se objeví Jeff Bridges, je to nostalgické, krásné, ale nepatřičné. Jeho přítomnost je připomínkou, že kdysi Tron měl srdce, dnes jen krásně vypadá.

Ares možná bojuje za svobodu digitálního světa, ale divák spíš bojuje s tím, aby neusnul. Film se totiž neustále tváří, že je na pokraji něčeho zásadního, že každá scéna odhalí tajemství bytí, nebo alespoň restartuje divákovy emoce. Místo toho ale dostáváme nekonečné záběry postav, které vypadají, jako by právě pózovaly pro futuristickou parfémovou reklamu. Stále čekáme, že by mohla přijít scéna, která nás vtáhne, film ale nabízí stále to samé.

Tron: Ares je jako algoritmus, který pochopil, jak má vypadat emoce, ale nikdy ji sám necítil. Je to lesklé, hlučné, hypnotické… a úplně prázdné. Scénář se snaží filozofovat o hranicích mezi člověkem a strojem, o vědomí a zodpovědnosti, ale většina těch „hlubokých“ vět v nás absolutně nic nezanechá. Je to film o zrození vědomí, který působí naprosto bezvědomě. Slibuje revoluci, ale jeho nejsilnější stránkou je nostalgie v HD rozlišení. A největší ironií je, že čím víc se snaží být lidský, tím víc působí uměle.

Že by Ultron v červeném?