Polly je opravdové dítě, které nám Hollywood ukazuje málokdy.
Žánr? Oficiálně thriller. Neoficiálně? Podivná směsice drsného roadtripu, tichého rodinného dramatu a několika scén, které vypadají jako zapomenutý domácí úkol na základce, co jste se snažili stihnout opsat o přestávce. A úplně největší ironií je, že film, jehož jasnou hvězdou je desetiletá holka, se tváří, že to neví.
Taron Egerton, mimo jiné bývalý Kingsman agent v perfektním obleku a Elton John v … obleku s flitry, se tady mění na potetovaného kriminálníka Natea, který se celý život topí v problémech, a teď obzvlášť. Zrovna ho propustili z vězení a kvůli drobnému nedorozumění s drogovým králem, pardon, Bohem, jsou teď v ohrožení všichni, na kom mu kdy záleželo. V kradeném autě se zoufale snaží zachránit alespoň svou malou dceru, která si ho sotva pamatuje.
Polly (Ana Sophia Heger) není to otravné filmové přechytralé dítě, na svůj věk příliš dospělé, co z něj padají životní moudra nad kakaem. Ne, je to opravdové dítě, které nám Hollywood ukazuje málokdy. Bojí se, je traumatizovaná, zoufale se snaží najít nějakou stabilitu ve světě, který se právě kompletně zhroutil. Neví, komu má věřit. Dělá a říká hlouposti, protože to prostě ještě líp neumí. A vidí a zažívá situace, které by i u nás spolehlivě odstartovaly panický záchvat. Je naprosto nevinná a zároveň vidíme na vlastní oči, jak právě nevratně přichází o dětství, iluze a sebemenší pocit bezpečí. A právě tato její obyčejnost je zázrak. Její bolest je srozumitelnější než cokoliv, co se odehrává kolem ní. Když sleduje otce s podezřením, dělá to jako dítě, ne jako padesátiletý scénárista. Když mu jde ošetřit střelnou ránu, koupí mu na převlečení rozkošně nevkusné tričko s vlky. Egerton hraje slušně, místy dobře, ale nikdy ne víc. Nikdy překvapivě. Nikdy tak, aby nás ranil. Ostatně tady je za prosťáčka a rváče, scénář mu toho moc nenabízí.
Nick Rowland režíruje tak, jako kdyby se řítil dvoustovkou v autě a zatím byl na telefonu se svým terapeutem a probíral rodinné trauma.Nick Rowland režíruje tak, jako kdyby se řítil dvoustovkou v autě a zatím byl na telefonu se svým terapeutem a probíral rodinné trauma. Kolem sviští kulky a dětské slzy. Poměrně bizarní je, když se Egerton ocitne ve scéně, kdy uniká před policejním autem jízdou pozpátku. Tohle už jsme přece viděli, ale kde jen to bylo? No jistě, v Kingsmanovi! Kde hrál onoho řidiče… ehm, Egerton… Dobře, jedeme dál. Nutno podotknout, že snímek je adaptací úspěšného románu. Ale někdy je to taková nuda, že byste pomalu začali okusovat volant a v duchu se ptát: Kruci, co je to vlastně za film? Nejvíc bolestné je, že ta nejoriginálnější část, vztah otce a dcery, je pokaždé přerušována něčím, co vypadá spíš jako z jiného filmu. Detektivní linie? Otravná. Vedlejší postavy? Dostanou, co si zaslouží: pár ran nebo kulek a nazdar. A závěrečný policejní pokus o zátah? To není ani špatné, to je naprosto neřízeně hloupé. Jako sledovat policajty, kteří právě objevili existenci mozku a nejsou si jistí, jestli ho chtějí používat. Takže když se dostaneme do finále, kvalita podívané se sesype k zemi. Tady jde hlavně o brutální akci bez ladu a skladu: jsme svědky jednoho z vůbec nejpitomějších policejních zásahů v historii filmu, navíc proti padouchovi, o kterém dvě hodiny víc slyšíme než ho skutečně vidíme, takže pět minut po závěrečných titulcích bychom ani nepoznali jeho tvář. Pokud by tedy zase neřval: “JÁ JSEM BŮH!” A není to rozhodně Karel Gott, to by totiž bylo aspoň zábavné. Není nic horšího, než když všechny postavy pořád mluví o tom, jak je hlavní zloduch mocný a nebezpečný, ale samotný režisér nás o tom nedokáže přesvědčit. A kéž by měl snímek tak dobrý soundtrack jako třeba Drive, který by významně podtrhl dramatickou linku.
Sečteno a podtrženo, ústřední dvojice má několik tichých momentů, které jsou opravdu dobré. Ne skvělé, ale dobré. Třeba když počítají ukradené peníze a Nate najednou pochopí, že jeho dcera je chytřejší než on sám. A najednou vidíme jiskru něčeho skutečného: dvou lidí, kteří by si možná mohli rozumět, kdyby je zrovna nepronásledovala banda vyšinutých rasistů a zkorumpovaných poldů. Tohle je ta nejoriginálnější část filmu, a upřímně asi i jediná dobrá. Jenže takových momentů nám nabízí málo. A místo aby se jich Rowland držel, utíká zpátky k honičkám a přestřelkám, při kterých se hrdinové tváří, že smrt je jen otravná moucha, kterou prostě odfouknete z ramene.
Na sedadle smrti je film, který drží pohromadě jen díky jedné malé holce, zatímco dospělí okolo ní se tváří, že mají vše pod kontrolou, ale přitom nedokážou rozeznat plynový pedál od dobrého scénáře. Polly je jediná, na kom nám záleží, kdo je ve filmu zajímavý, a u koho nedokážeme předpovědět každou další scénu a větu, kterou vypustí z pusy. Možná v názvu „jede na sedadle spolujezdce“, ale ve skutečnosti je jediná, kdo řídí náš zájem tuhle věc dokoukat do konce.
„Cos mi to udělal s vlasy?“

„Tati a můžu si taky potetovat obličej?“

„Teď se naučíš střílet.“ – „Ale já jsem ještě v pyžamu!“

Na sedadle smrti / She Rides Shotgun
Na sedadle smrti je film, který drží pohromadě jen díky jedné malé holce, zatímco dospělí okolo ní se tváří, že mají vše pod kontrolou, ale přitom nedokážou rozeznat plynový pedál od dobrého scénáře. Polly je jediná, na kom nám záleží, kdo je ve filmu zajímavý, a u koho nedokážeme předpovědět každou další scénu a větu, kterou vypustí z pusy. Možná v názvu „jede na sedadle spolujezdce“, ale ve skutečnosti je jediná, kdo řídí náš zájem tuhle věc dokoukat do konce.
- Hodnocení






