Pozvánka na šálek čaje a trapnosti.
Jim Jarmusch je pro některé filmový mág a pro jiné muž, který dokáže prodat nudu jako nejvyšší formu umění. Jeho novinka Otec Matka Sestra Bratr (bez čárek, protože v Jarmuschově vesmíru plyne život bez přestávek na nadechnutí) je přesně taková: meditativní, lehce melancholická a až drze klidná. Je to film, který nespěchá. Připomíná to pomalé usazování lógru na dně hrnku s kávou, kterou pijete s někým, koho znáte celý život, ale přesto o něm nevíte vůbec nic.
Jarmusch nás tentokrát nebere mezi upíry ani zombie, ale do mnohem nebezpečnějšího teritoria: do obýváků našich rodičů.Jarmusch nás tentokrát nebere mezi upíry ani zombie, ale do mnohem nebezpečnějšího teritoria: do obýváků našich rodičů. Film je rozdělen na tři povídky, které spojují nejen rodinné vazby, ale i podivné detaily: skupinky skateboardistů proplouvajících ulicemi jako přízraky, debaty o tom, zda se smí připíjet vodou, nebo motiv Rolexek.
V první kapitole sledujeme návštěvu (nebo možná diplomatickou misi) Jeffa a Emmy (Adam Driver, Mayim Bialik) u jejich otce v podání Toma Waitse, který ve svém domě u jezera připomíná trosečníka na pustém ostrově. Jeff je ten typ syna, který otci sice chce neustále pomáhat, cokoliv bez řečí opraví, zaplatí a ještě naplní lednici, ale nedokáže si s ním prostě jen tak popovídat. Je to příběh o té zvláštní vině, kterou cítíme, když víme, že bychom měli být se svými rodiči, ale vlastně s nimi nemáme o čem mluvit.
V druhé části Charlotte Rampling jako matka a úspěšná spisovatelka trůní na své pohovce jako sfinga. Její dcery (Cate Blanchett, Vicky Krieps) přijíždějí na každoroční čaj a Jarmusch spouští přehlídku lží a zdvořilostí, které bodají jako jehly. Atmosféra je zde až nábožensky soustředěná. Cítíme odcizení, naprostou sebekontrolu a závan chaosu díky postavě Krieps.
Třetí segment herecky možná trochu pokulhává, ale příběh je asi nejnormálnější. Sledujeme dva sourozence, jak se probírají starými fotkami a dalším rodinným dědictvím, a uvědomují si, že jejich rodiče pro ně zůstanou krabicemi nezodpovězených (či nikdy nevyslovených) otázek. Jejich tiché porozumění je jedinou skutečně vřelou věcí v celém filmu.
Pro diváka nedotčeného Jarmuschovým minimalismem může být Otec Matka Sestra Bratr testem trpělivosti hraničícím s mučením, je to totiž film pro lidi, kteří si v kině rádi hoví v nejistotě a dokážou ocenit krásu jednoho dlouhého pohledu na prázdný hrnek od čaje. Pokud je však Jim vaším starým známým, budete spokojeni, i když asi ne unešeni.
Stáváme se součástí několika nevšedních rodinných setkání a koupeme se v trapném tichu spolu s postavami. Děj se nehýbe, jen se tak povaluje a my tiše pozorujeme. Jarmusch nám říká: dívejte se na ty detaily. Na to, jak světlo dopadá na stěnu, na to, jak někdo drží volant, na to, jak moc se snažíme vypadat jako normální rodina. Slabinou může být pro někoho právě ona nehybnost. Pokud čekáte, že se v závěru všechny nitky protnou v nějakém velkém finále, budete zklamáni. Povídky prostě skončí. Vyšumí do ticha, přesně jako návštěva u rodičů, kdy za sebou zavřete dveře a v autě si úlevou vydechnete. Je to tichá oslava dysfunkce, kterou všichni do jisté míry známe.
„Počasí a zdravotní stav jsme probrali, co teď?“

„Tak jak se vám, děvčata, daří ve škole, totiž, v práci?“

„Vážně už je nikdy neuvidíme?“

Otec Matka Sestra Bratr / Father Mother Sister Brother
Stáváme se součástí několika nevšedních rodinných setkání a koupeme se v trapném tichu spolu s postavami. Děj se nehýbe, jen se tak povaluje a my tiše pozorujeme. Jarmusch nám říká: dívejte se na ty detaily. Na to, jak světlo dopadá na stěnu, na to, jak někdo drží volant, na to, jak moc se snažíme vypadat jako normální rodina. Slabinou může být pro někoho právě ona nehybnost. Pokud čekáte, že se v závěru všechny nitky protnou v nějakém velkém finále, budete zklamáni. Povídky prostě skončí. Vyšumí do ticha, přesně jako návštěva u rodičů, kdy za sebou zavřete dveře a v autě si úlevou vydechnete. Je to tichá oslava dysfunkce, kterou všichni do jisté míry známe.
- Hodnocení






