Dědictví aneb Kurva se neříká – recenze

„Co je to za člověka?!“
 
 
Bohuš Stejskal (Bolek Polívka) se před dvaadvaceti lety stal symbolem gigantických změn ve společnosti. Režisérka Věra Chytilová spolu se svou hlavní hvězdou napsala působivou veselohru o tom, jak prostý venkovský člověk díky zděděnému majetku pronikl mezi smetánku, příležitostně dokonce na mezinárodní úrovni. Než jsme se dostali k pokračování, uběhla léta, kapitalismus se u nás zabydlel a Bohuš měl spoustu času, aby se zkultivoval.

V mezidobí to ovšem zanedbával… Z kopce to s ním jde ještě víc, když mu zemře drahá Vlastička (Dagmar Veškrnová-Havlová). Navzdory radám kamaráda Arnošta (Arnošt Goldflam) začíná znovu pít. Jestlipak se z toho odvine smysluplný příběh nebo alespoň sled nezapomenutelných skečů? Bohužel, ani jedno z toho.

O umožnění kompaktní zápletky se snaží naše známá z minulosti – Dr. Ulrichová (Ivana Chýlková). Společně s novým manželem (Karel Heřmánek) je odhodlána nechat si vyplatit boháčův údajný dluh. Dvojice právníků ovšem pro Bohuše spíš představuje oslí můstek k novým situacím, v nichž se chová jako totální primitiv, navíc opilý. I lidový humor potřebuje obměňovat svá vyjádření, ale hlášky a trapasy ze scénáře, který tentokrát napsal jenom Polívka, vycházejí většinou z jednoduchého rámce, popsaného v předchozí větě, jako by někdo natočil pokřivující karikaturu původního snímku. Ty nejlepší vtipy druhého Dědictví by patrně v podařenějších českých výtvorech skončily ve zrušených scénách. Doráží to ještě režisér Robert Sedláček se svou znuděnou a nudící dokumentací Bohušova běžného života v přepychu.

Skrz psychedelické vize jej pronásleduje Vlastin duch.Ve volně propojených scénách se pak hlavní hrdina plete do natáčení historického filmu, začne projevovat přehnanou náklonnost k jedné z hereček nebo se ztrapní před celou zemí ve variaci na StarDance. Skrz psychedelické vize jej navíc pronásleduje Vlastin duch, což sehraje nemalou roli při jeho výletu do protialkoholické léčebny. Zde komedie nachází svůj nový potenciál, ale to už se zároveň blíží ke konci. Události v této fázi definitivně rezignovaly na smysluplnost. Razím teorii, že se odehrávají čistě v Bohušově hlavě.

Polívka se nepochybně ke své populární postavě moc rád vrátil, ale její zapálené ztvárnění je možná tak trochu k pláči, když je jí sám jako skutečná osobnost čím dál tím podobnější a kontext této komedie není tak kvalitní, aby se to dalo považovat za roztomilou sebeironizaci. Když už, tak nás v sále udrží přítomnost herců, jako jsou Goldflam nebo Heřmánek, zatímco Bolka politujeme a hostujícímu Karlu Gottovi budeme spílat, jak hluboko klesl.
 

„Jenže „prostitutka“ mi nějak nejde z pusy…“

„Heč, Bohuši, já si střádám slivovičku v hrbech.“

„Já budu jednou vůl jako ty, dědo, slibuju!“