Attila Marcel – recenze

„Ještěže máme víc životů.“
 
 
Nečekejte příchod žádných Hunů. Vlastně se rozlučte s představou, že hlavní hrdina je jakýkoli drsňák nebo, že se alespoň jmenuje Attila. Paul (Gaillaume Gouix) je němý třicátník od dvou let traumatizovaný smrtí rodičů a jedinou životní náplní je mu hra na klavír, milovaná vášeň jeho dvou tet (Bernadette Lafon a Hélène Vincent). Ve spánku ho dodnes doprovází vzpomínky na laskavou matku (Fany Touron) a poněkud strašidelného otce přezdívaného Attila Marcel (také Gouix). Aby se osmělil mezi lidmi, potřebuje často putovat vlastní myslí.

Na mladém „stydlínovi“ žijícím v rodinném matriarchátu je určitě něco povědomého, ale díky hrdinovu postižení se z toho stává komplikovaná existenční záležitost, jakou není možno vyřešit pouhou domluvou. A Paul není ve svém příběhu jedinou zajímavou kuriozitou, s jakou se často nesetkáme. Pokud nepočítáme standardní přehnaně milující tetičky, setkáme se tu s hovorným slepcem, prostořekým klavíristou a především postavou ze všech nejvýraznější, paní Proustovou (Anne Le Ny). To ona vrátí mladíka pomocí hudby a vlastnoručně pěstovaných drog do mládí a nechá ho tak prožít chvíle z dětství vytahující na povrch rodinnou historii obsahující příčiny jeho neštěstí, ale také záblesky radosti.

Režisér Sylvain Chomet je umělec každým coulem a nespokojí se s šedivým průměrem.
Režisér Sylvain Chomet je umělec každým coulem a nespokojí se s šedivým průměrem, který, hudbě navzdory, cítíme z Paulovy stagnace. Svět lidské paměti není využíván jen pro přehled děje, je chápán jako studnice lidského povědomí, takže se v něm dočkáme muzikálních výstupů se stále větším vlivem na Paulovou psychiku. Právě proto, že ústřední hrdina nemluví, jsou jeho změny pomalé a on sám nemá mnoho prostředků, jak nám o nich může dát vědět. Přesto navazuje první přátelství, objevuje lásku a snaží se objevit smysl života. Dá se říci, že mu něco ze sebe chce předat paní Proustová, excentrická a hlučná žena se svéráznou interpretací buddhismu. V Paulovi probouzí pochopitelnou závislost spíš na své osobě než na drogách. Možná ho však připravuje na nové neštěstí. Jenže i to nutně patří k lidské zkušenosti.

Protagonistům tedy určitě nechybí barvitost, stejně jako různým jednotlivým scénám a hláškám vtipného i svěžího scénáře. Mohlo se na tom něco pokazit? No, vzhledem k podstatě příběhu nemá snímek moc děje, tudíž jsou mnohé sekvence (hlavně ty v přítomnosti a bez paní Proustové) docela nudné. I když je Paul bezesporu zajímavý, brzdí ho právě doprovázející nejednoznačnost jeho myšlenkových pochodů. Většinou na scéně sotva „existuje“ a my můžeme zůstat nesví, jestli nějak nakonec zazáří nebo alespoň promluví. Chomet sice na konec nenasadil ohromující pointu, ale budiž mu alespoň čest, že ji podal nenásilně a v duchu jemné poezie, příznačném pro uplynulou tragikomedii…
 

Drahé tety a já

Vinna je zahradnice…

„Nemůžu jíst jen Mozartovy koule…“