Grandhotel Budapešť / The Grand Budapest Hotel – recenze

„Myslím, že jeho svět zemřel dřív, než do něj on vstoupil.“
 
 
Nikdo asi nemůže popřít, že režisér Wes Anderson umí jako jeden z mála tvůrců změnit „kýčařinku“ v kvalitní žánr. Barvotiskovou scenérii tentokrát situoval do fiktivní východoevropské země mezi světovými válkami. Výsledkem jsou obrazy, jaké by mohl prožívat Tintinův otec, kdyby notně požil LSD. Kdo však říká, že by to musela být špatná věc?

Zubrowská republika je v 60. letech nevlídná krajina, zřejmě sužovaná komunismem. Bezejmenný spisovatel (Tom Wilkinson) si ovšem poslechne svědectví starého pana Moustafy (F. Murray Abraham) o tom, jak uměla být nevlídná úplně jiným způsobem v roce 1932, kdy Moustafovo mladší vydání (Tony Revolori) pomáhalo tehdejšímu správci Gustavovi H. (Ralph Fiennes).

Anderson má energie na rozdávání.Gentleman a jeho poskok navazují nepředvídané přátelství během kaleidoskopického představení s naštvanými dědici bohaté nebožky, ukradeným obrazem, útěkem před spravedlností a občas groteskním mrzačením. Kdysi by to všechno mohlo být myšleno (polo)vážně, dnes se z toho stal bláznivý kolotoč s přidanou nostalgií. Anderson má, jako vždy, energie na rozdávání, což s ním sdílí více než dostačující spolupracovníci z řad herců. Fiennes představuje hlavního hrdinu s výraznou směsí gentlemanství a povýšeného opatrovnictví nad svým pracovním hřištěm, postavičku groteskní dokonce i v tomto světě plném nadsázky.

Rovolri zase povyšuje stereotyp „směšného cizince“ na plnohodnotného vedlejšího komika. Snad aby připomínala pasivní ženské hrdinky starých příběhů, je Moustafova milá Agatha (Saoirse Ronan) většinou němá, i když svým přátelům několikrát pomůže. Nejedná se o herecky náročnou postavu, ale je hezké potěšit se osobitým kouzlem Ronan, jejíž pěknou tvář zdobí ve snímku mateřské znaménko ve tvaru Mexika.

Vitalita čiší nejen z herců. Režisér z každé nové epizody vytěží nepřeberně dílčích šarád slévajících se v jeden dlouhý infantilní sen. Až se trochu divíme hořké tečce na závěr. Moustafa, Gustave a Agatha sice vítězí nad „pulpovými“ zlosyny, nedokáží však porazit svoji krušnou dobu…

Je zhola nemožné se nudit nebo přestat koncentrovat. Možná, že by naopak Grandhotel potřeboval občas zpomalit. Takřka nikdy nejsme nuceni brát cokoliv vážně a kromě hořkosladkého závěru a armády na území Zubrowky, jen máloco zakotvuje příběh v realitě. Musím to považovat za jasný sestup ve tvorbě někoho, kdo nám přinesl polokomický a polodramatický Až vyjde měsíc. Na srovnávání se možná musíme vykašlat. Nová hříčka splnila svébytný účel – zachytit několik paprsků staré romantiky a zároveň jejího zesměšnění se skvostným komentářem, ať už z úst Moustafy, nebo spisovatele.
 

„Ustup a sleduj mistra.“

„Za týden zvýším spokojenost místních nájemců o 200 %.“

„A teď si vyber dárek.“