Láska, soudruhu! / Mieletön elokuu – recenze

Rodná sestra nenávisti…
 
 
 
Když si Čech tropí šoufky ze socialismu, většinou je omezen na historickou realitu uzavřené státní zoo. Ve finské koprodukci jsme se tentokrát „rozšoupli“ a režisérka Taru Makelä nás zve do své domoviny. Příležitost, jak roku 1962 šířit ideály socialismu v kapitalistických krajích, se ovšem pro některé z našich hochů stává šancí znovu najít starou lásku, případně zamilovat se poprvé a nakonec prchnout do svobodné země. Možná je čeká velká blaženost. My z ní zažijeme sotva polovinu…

Prostředím i stylem je Láska, soudruhu! především skandinávský snímek, v němž shodou okolností hrají i Češi a často se v něm tedy mluví česky. Mezinárodního uměleckého experimentu se za náš tým účastní Miroslav Etzler. Jeho muzikant Jan má ve Finsku reprezentovat pokrokový svět na festivalu, o němž je každému jasné, že pomocí něj Sovětský svaz propaguje sám sebe u západní mládeže.

O dávné romanci Jana s Elzou zjistíme prakticky jen to, že se odehrála.Jan na politiku kašle a vyhledá starou lásku Elsu (Kati Outinen), bývalou textilní dělnici, nyní majitelku kloboučnictví a uznávanou šarlatá… Chci říct jasnovidku. Právě jsem vám popsal nejen základy děje, ale i kořeny nejzávažnějších potíží. Etzler si možná zevnějškem zajišťuje přízeň u dam, jiný druh charismatu však bolestně postrádá a emoce snad vyjadřuje pouze občasným lehkým úsměvem nebo ještě větším strnutím své kamenné tváře. Co je ještě horší, on a Outinen spolu mají takřka nulovou chemii a o dávné romanci Jana s Elzou zjistíme prakticky jen to, že se odehrála.

Je to právě ústřední finská herečka, kdo snad jako jediný představuje postavu procítěnou a, když je to zapotřebí, také vnášející do děje vtip. Z našeho národa jí občas solidně sekunduje Kryštof Hádek jako zprvu zapřisáhlý bolševik Adam. Láska se stává důležitou pro něj, pro Jana i pro potentáta využívajícího Elsiny jasnozřivé schopnosti. Kolem festivalu se tak spouštějí události, jež spolu sice souvisí, ale nesnaží se být koherentními, což jim nepřidává na záživnosti. Ano, film se vyznačuje silným zápalem pro vlastní příběh, ale to samé se dá řict i třeba o kreslených seriálech Hanny a Barbery, které často navíc pořádný děj skutečně nabízejí.

Gagy jsou v komedii rovnoměrně rozesety v slušné kvantitě s polovičatým výsledkem. Tu a tam se objeví humorná perla, jako například cameo budoucí nechvalně známé osobnosti, avšak většinou se budeme cítit jako ve společnosti příbuzných snažících si vzpomenout na staré příhody a sami sebe tak ztrapňující. To už nám taková lidská společnost prospěje daleko lépe.
 
 

„Když nemůžeš systém porazit, můžeš z něj emigrovat, Neo.“

„Kdyby snad vrazi z Wall Street, vlastně – Byl pozdní večer, první máj….“

Make love, not war!