Joe – recenze

Přinese limonádu, nebo chlast?
 
 
 
Milé děti, pokud ještě neznáte anglický výraz „redneck“, je třeba, abych obohatil vaši slovní zásobu. Američané tak označují svoji sortu ultrapravicových buranů, soustředěných hlavně na jihu země. Zárodky intelektu si nechávají nahlodávat přílišnou láskou ke střelným zbraním, fanatickým náboženstvím a patriotismem, případně alkoholem.

Joe (Nicolas Cage), předák povětšinou černošských dřevorubců, žije na místě, kde rednecká degenerace postoupila úplně „nejdál“ a na výsledky není radost se dívat. O ideály či náboženství zde nezavadíte, to přece jen souvisí s určitým stupněm civilizace. Titulní hrdina, bývalý mukl navštěvující místní bordel (slušně to napsat nelze) je ještě roztomilým zjevem ve srovnání se svým narušeným nepřítelem Williem (Ronnie Gene Blevins) nebo alkoholickou troskou Wadem (Gary Poulter). Jakoby sem vůbec nepatřil fyzicky zdatný a inteligentní Wadeův syn Gary (Tye Sheridan). Co se stane, když bílá ovce rodiny začne pracovat u Joea?

Tomuto světu vévodí hrubá síla.Tomuto světu vévodí hrubá síla, takže rozhodující složkou filmového rozjezdu je seznámení s neotesaností vyplývající z tvrdé práce nebo vztahů plných obhroublosti. Syrová realita je kupodivu nejen brutální, ale také pestrá. Cage se zhruba po celou první polovinu děje udržuje strnulou pózu, v níž by bohužel dokázal podobným stylem hrát takřka každý. Joe se však díky péči o Garyho vyvíjí. A skutečně začne dávat najevo emoce, i když často nemístným způsobem. Nicolas samozřejmě nadále zvládá po svém pojmout komplikovanou osobnost.

To Gary je jednodušší, avšak jeho nuancí se dočkáme dříve, vlastně už v prvních okamžicích filmu, kdy svou odvahou a s ní spojenou drzostí nepřestává zkoušet probudit opileckého otce z letargie. Od té chvíle mu musíme fandit, když se snaží chránit sebe i zbytek trpící rodiny. Chtělo by se mi říci, že i jeho otec je zahrán se smyslem pro detail, kdyby jej ovšem nepředstavoval skutečný (a nyní již zesnulý) alkoholik bez domova… Blevins jako Willie stoprocentně své okolí irituje, jenže pokud se divák příliš nerozhořčí, musí jeho škleby a polohy hlasu obdivovat.

Hustá atmosféra rozmíchávaná ne zrovna typickými postavami zhruba ve druhé polovině začne znatelně doplácet na neexistenci kontinuálně se vyvíjejícího příběhu a před našimi zraky se objevují a zase mizí vedlejší hrdinové, jimž v knižní předloze patrně přišla k duhu výraznější charakterizace. Nemohu si tím být jist, jen odhaduji, že jako obvykle se v obraze ztrácí to, co mohlo být kouzelně popsáno mistrnými slovy.

V Joeovi se potkává nevídaný formát s možná příliš zploštělým obsahem. Patrně je to nejprůměrnější z dobrých filmů, možná spíš nejlepší z průměrných.
 
 

Dřevorubec má pochopitelně rád přírodu…

…ctí zákon…

… a především miluje rodinu.