Recenze Navždy mladí: Francouzský film vzpomíná na 80. léta a vše, co k nim patřilo

Snímek je nostalgický a vášnivý, ale bez jasného smyslu.

Skupina mladých herců, bažících po uznání a úspěchu, je přijata na prestižní školu pod vedením Patrica Chéreau (Louis Garrel) v atmosféře 80. let. Režisérka Valeria Bruni Tedeschi touto formou vzpomíná na vlastní studentská léta. Sledujeme vzájemné vztahy, vášnivé a vyhrocené stejně jako divadlo samo. K tomu se řeší tématika AIDS, drog, oddání umění. 

Hrdinové prožívají intenzivní emoce, randí spolu nebo nezávazně laškují a chovají se hloupě, což je pro diváka frustrující, ale k mládí to prostě patří a k umělecky založeným lidem dvojnásob.Hrdinové prožívají intenzivní emoce, randí spolu nebo nezávazně laškují a chovají se hloupě, což je pro diváka frustrující, ale k mládí to prostě patří a k umělecky založeným lidem dvojnásob. Sledovat rozvíjející se naprosto toxický vztah hlavní hrdinky Stelly (Nadia Tereszkiewicz) s Étiennem (Sofiane Bennacer) skoro bolí. Jejich nekonečné hádky a usmiřování je únavné pro nás i pro jejich okolí, ale přesně tak to bohužel chodí, dívčí naivita musí být zdecimována tvrdou realitou. 

Z pozadí školy a výuky toho bohužel příliš nevidíme, detailněji nahlédneme jen do stáže studentů v New Yorku. Proč vlastně byla škola výjimečná, proč byl Chéreau legendou? To nám snímek nezodpoví, častěji ho vidíme brát drogy než režírovat. Do zkoušených her taktéž nepronikneme, nejsou tu žádné paralely. Vidíme jen pár zkoušek. Energická rusovláska Adèle (Clara Bretheau) je postavou s velkým potenciálem a zůstává téměř nevyužitá, a přitom je také založena na skutečné osobě. Probíhá tu nikdy nekončící drama, všichni jsou zahledění do sebe, padají k zemi buď v slzách nebo radostí. Nikdy se ale nedopracujeme k něčemu hlubokému, nepoznáme postavy nebo motivaci jejich jednání, asi proto, že žádnou nemá. 

Alespoň těch pár hereckých výstupů je dost intenzivních, už z principu, divadlo přece jen funguje jinak než film a vše musí být přehnané. Umocňují to detailní záběry na obličej. Bruni spoléhá na to, že nás pohltí atmosféra, necháme se jí unášet a nebudeme si moc všímat toho, že nám servíruje jen vyhrocené emoce, ale to ještě nedělá příběh.

Nadýchneme se atmosféry osmdesátek a sledujeme radosti a trápení mladých, neklidných umělců, kteří se tu hádají a tu zbožňují. Není sice nuda je sledovat, ale proč by se nás měly jejich příběhy dotknout, proč by nás měly postavy zajímat? Protože jsou to talentovaní herci? Z jejich výkonů spatříme jen zlomek. Příběh tu téměř neexistuje, ale milovníci vyhrocených emocí si přijdou na své. 

Tohle nejsou Strážci vesmíru.

Správný umělec trpí.

„Na koksu se na to bude dát dívat.“