Tři bratři – recenze

Vyrostou z nich další veteráni?
 
 
 
Vyskytuje-li se v pohádkových příbězích rodina se třemi syny, splňují obyčejně první dva potomci ideální představy svého otce, zatímco ten třetí je budižkničemu, jenž všechny překvapí svým úspěchem. Jedni nešťastní rodičové (Oldřich Kaiser a Gabriela Míčová) vychovávají hned tři nedokonalé syny, ale o to se mohou víc radovat, neboť to znamená, že všechny je čeká šťastná budoucnost… No, alespoň ty nevěsty si snad najdou.

Zdeněk Svěrák se ve své nové hudební pohádce opět ujal úlohy vypravěče, v tomto případě jej dokonce uvidíme, jak předestírá trampoty roztržitého Jana (Tomáš Klus), zbrklého Pepy (Vojtěch Dyk) a nerozhodného Matěje (Zdeněk Piškula). Úvod i celý rámec pojící různé příběhy fungují takřka geniálně. Umně vplouvá do prvního aktu, v němž se všichni tři synáčkové vydají osvobodit Šípkovou Růženku (Kateřina Kosová), avšak jen jeden z nich vytrvá.

Stejně jako prolog, splňuje svůj účel také celý první segment. Jedno z nejznámějších vyprávění pro děti je vylepšeno zapomětlivým králem k zulíbání (David Matásek), jeho dvěma zištnými rádci a proradnou bábou z mokřin (Jiří Lábus). Analogickou postavu poslední zmiňované role možná nedávno lépe ztělesnila Angelina Jolie, ale od ní bychom se nedočkali takového zesměšnění sebe samé.

Vtipy odlehčují atmosféru.Režisér Jan Svěrák opět profesionálně zhmotňuje vlastní představivost a vysoký rozpočet mu slouží k vyčarování vkusně epického dojmu. Hudba Jaroslava Uhlíře notuje hravé duši dětského diváka, vytváří podklad pro písně, z nichž mnohé nám tvůrci naservírovali již v divadle. Posupně se mohou na povrch vynořit pochybnosti. I když vtipy určitě odlehčují atmosféru, chybí jim také často nápaditost. Písně nesou dál občasnou slabší podobu svěrákovsko-uhlířovské tradice složit rým jakýmikoliv prostředky a obsahově sázet na prostinkou naivitu. Songy tak mají energii, ovšem jsou místy méně chytlavé. Nicméně po Růžence za sebou máme přibližně polovinu filmu a zatím to vypadá slibně…

Červená Karkulka patří k nejpodivnější část celku. Velkolepost zarostlého zámku jsme vyměnili za roztomilá dovádějící zvířátka, jednoho strašlivého umělého vlka a méně „úderné“ texty písní. Z Piškulova Matěje se stává onen myslivec, který spěchá na pomoc Karkulce (Lucie Maria Štouračová) a jakkoliv se to všichni snaží humorizovat, přislíbení devítileté dívky patnáctiletému chlapci působí lehce nešťastně. Naopak Pepovo pátrání po nevěstě je nejkomičtější úplně mimo dějové partie. Naprostým pátým kolem u vozu se stává, když vstupuje do světa Dvanácti měsíčků. Jako mohutnější zjev než bloudícího chlapce nebo Marušku (Sabina Rojková) musíme vnímat samotná ztělesnění dvanácti částí roku, včetně jejich současného předsedy Ledna (Bolek Polívka). Muzikálový doprovod nepříjemně zdůrazňuje, jak je právě tato pohádka těžce založená na cyklickém opakování jednoho a téhož motivu. Jaký rozdíl oproti předchozím dvěma lineárním příhodám.

Co mají všechny tři pohádky společného? Bezesporu velkou píli a nadšení při jejich dramatizování. Také zpestření zcela vnějšími vklady (komentáře vypravěče nebo Kaiserův sedlák). Jistě i velký úžas z výpravy. To vše dohromady je bohužel nejlépe smícháno v části první a náš tradiční Honza v Klusově podání potvrzuje svou pozici největšího lidového hrdiny. Zbylé dvě vedle něj trochu pokulhávají.
 
 

Roztržitý Honza překoná krásné prince.

Děvčata, pozor na Fenrira a vilné myslivce.

V Ledovém království si přece nikdo nikoho nevzal!