Zoran, můj synovec idiot / Zoran, il mio nipote scemo – recenze

Další nepochopený génius…
 
 
 
Toho, že se umělec a následně i publikum obejdou občas bez originality, není těžké dosáhnout. Stačí, aby dosažený dojem byl dostatečně hluboký. Vizionář začátečník Andreo Oleotto to dokázal zanícením pro kulturu italského venkova a do jeho stylizace zasadil hladce ubíhající handrkování hřmotného misantropa se sympatickým neurotikem a úžasným šipkařem v jednom.

I nepříjemná osobnost může být totiž k pomilování a právě jedna taková vznikla díky Guiseppovi Battistonovi, představiteli životního zkrachovalce Paola. Battiston ostatní vesele uráží a je připraven své blízké nepokrytě balamutit. Prostě je to pravý opak nevinného chlapce Zorana (Rok Prašnikar), který se dostane do jeho péče, když zemře jejich společná slovinská příbuzná, na niž Paolo už dávno zapomněl.

Zoran není o nic větší idiot, než je Hloupý Honza skutečně hloupý.Nějaký ten film jsme již viděli, tudíž nám bude jasné, že rozklepaný Zoran, byť má své problémy, není o nic větší idiot, než je Hloupý Honza skutečně hloupý a že Paolovi změní život. Samozřejmě jiným způsobem, než by si jeho strýc přál a představoval. Prašnikar ovládá jiný druh hysterie a sami bychom s ním asi neměli mnoho trpělivosti, natož abychom to očekávali od jeho nerudného strýce.

V tom se nejspíš skrývá důvod, proč si za chvíli ani nepovšimneme, jak jsou jednoznačná vyústění nejen celého příběhu, nýbrž i jednotlivých scén. Jelikož je duo schopno probudit náš zájem, tak prostě opřeme hlavu a necháme se bavit i kolébat vlídným humorem. Ostatně podobný efekt má i několik vedlejších představitelů a jejich postavy. Svérázné cameo zde například získal Sylvain Chomet, tvůrce nevšedního snímku Attila Marcel.

Společenský život prostupuje hospodskými zábavami, ale poslechneme si také písně v italštině i slovinštině. Možná si budeme připadat ošizeni o zakončení podstatného aspektu děje, přitom však ze snímku nikdy nezmizí důraz na samotné vztahy mezi lidmi.

Region je tak představen skrze své obyvatele, kulturu a za nemálo vděčí svému jinak příjemnému malebnému dějišti. Paolo a Zoran musí zdolat těžké překážky, aby do něj zapadli, my se mezitím můžeme těšit z jeho otevřené náruče.
 
 

„Italsky jsem se naučil ze dvou knih…“

Střed žádného terče mu neuhne.

„Ani když se rozzlobíme, stejně nebudeme zlí.“