Suburra – recenze

„Vše zlé se ke zlým vrátí, a to ve chvíli kdy udělají tu největší chybu, nedají si pozor.“
 
 
 
„Suburra- starověká čtvrť na úpatí Římského Palatina, plná bordelů a taveren, kde se do úzkého kontaktu dostávali vznešení senátoři a lidé se špatnou pověstí. Místo setkání dvou neslučitelných světů, které svou tajemnou mocí vládne v Římě dodnes.“  Těmito slovy okomentoval svůj stejnojmenný snímek režisér Stefano Sollima, jenž přenesl svou vizi na filmové plátno a představil nám Suburru 21. století. Příběh plný italské mafie, zkorumpovaných politiků, unáhlených a špatných rozhodnutí, ale i nevinných lidí, jež jsou pod výhružkami a zastrašováním schopni i těch nejhrůznějších činů.

Mafie 21. století už dávno vypadá zcela jinak. Kdo však očekává řadu vyfešákovaných chlápků s Thompsony a upilovanými brokovnicemi v rukách vyřizujících si účty skrze omertu, znalých pojmů jako mafiánská čest, spolu s hlavním bossem, jež jako správný kápo vlastní nějakou tu restauraci a veliký starodávný dům, bude doslova vedle, jak ta jedle. Mafie 21. století už totiž dávno vypadá zcela jinak. Nahlédneme do soukromí tří mafiánských spolků, cikánské rodiny bez jakýchkoliv skrupulí, tvrdě vládnoucí na svém území, největšího římského bosse Samuraje (Claudio Amendola), a mafiánské rodiny z Ostie, pod vládou mladého a nebezpečného muže zvaného Číslo 8 (Alessandro Borghi). Vše odstartuje zdánlivě „neškodná“ událost, kde se do jednoho soukolí zapojí politik Filipo Malgardi (Pierfrancesco Favino), drogy a skupinový sex s nezletilou, který skončí tou největší pohromou. Tato pro mafii zatím nezajímavá událost však z ničeho nic rozpoutá ohromné peklo, co vyústí během sedmi dní ve válku a intriky těchto tří rodin a nakonec v rozpad všech pořádků, neboli dle autorů filmu v apokalypsu.

Velice komplikovaný a propracovaný děj, zprvu zamotaný víc jak sluchátka co vytáhneme z kapsy u kalhot, postupem času dostává čím dál větší smysl, a my se začínáte vciťovat nejen do děje samotného, ale i do jednotlivých postav, až nás to nakonec uchvátí a zcela do sebe vtáhne. Film si navíc na nic nehraje, scény nejsou přehnané a v člověku začíná růst ten mrazivý pocit, že podobná realita nejspíš skutečně existuje a nejenom v Římě. Vedle úplně geniálního příběhu, navíc stojí i opravdu naturalisticky pojaté celé zpracování, včetně opravdu odvázaných erotických scén, lidských příběhů okleštěných o přetvářku a skutečně hluboká myšlenka, že vše je pomíjivé a ten co páchá zlo, se mu nakonec i po svém odvděčí.

Snímek Suburra opravdu stojí za zhlédnutí. Dovolí nám nahlédnout pod pokličku událostí, co navenek působí, jako zcela obyčejných a rutinních sedm dní, ale pod pokličkou to doslova vře. Příběh bez kladných hrdinů, bez vytáček a především s až dokonalým citem pro realističnost dnešní italské scény, zkorumpovaných kardinálů, mafie, úplatných politiků a zdánlivě nevinných lidí. Dohromady toto vše tvoří mix skvělé chuti, šokující „pravdy“ a především poctivé a skvělé filmařiny.
 
 

Slečna trochu přebrala, poprvé, ale i naposled.

„Já se svého podílu nevzdám a tvoje rodiny z jihu mě nezajímají“- poslední slova před smrtí

„Padré, zapomněl jste ale, že nejste až taková ryba, dohodneme se?“