Já, Olga Hepnarová – recenze

Životní příběh dívky, jež se postavila proti společnosti. 
 
 
 
Olga (Michalina Olszańská) na první pohled vypadá jako normální tichá dvaadvacetiletá dívka. Žije ve spořádané pražské rodině a chodí do práce. Jenže Olga není normální, sama přiznává, že je psychopat. Okolí ji šikanuje, stala se podle jejích slov „obětí dospělých a hračkou školních dětí“. Proto se distancuje od společnosti, odstěhuje se na chatu a zanevře na svět. Nadále pracuje jako řidička, navazuje pár známostí s kolegy. S nikým však nedokáže nebo ani nechce vycházet.

Žije v paranoidním přesvědčení, že se jí snaží všichni ublížit. A tak se rozhodne za napůl prožité, napůl vsugerované trápení pomstít. Žádnou sebevraždou v ústraní, ale činem, který se vryje československé společnosti do paměti. To se jí v létě roku 1973, kdy vjede na Strossmayerově náměstí náklaďákem na chodník a zabije osm lidí, daří. Olga následně popírá jakoukoliv duševní chorobu a požaduje pro sebe nejvyšší trest – trest smrti. Sebeobětováním chce poukázat na bestialitu společnosti, ve které vyrůstala a existenci tzv. „otloukánků“, lidí, jako je ona. Ale opravdu netrpí psychickou poruchou a přijme oprátku s hrdostí?

Autentičnost a depresivní náladu podtrhuje fakt, že je historické drama natočeno černobíle.Není Čech ani Slovák, který by jméno Olgy Hepnarové neznal. Režisérské duo Tomáš Weinreb a Petr Kazda se  jako první odvážili ztvárnit tento pohnutý životní příběh v celovečerním filmu. Drama nám dovolí nahlédnout hlouběji do dívčina soukromí. Mapuje Olžin život po dobu asi pěti let. Prožíváme její složitý vztah s matkou (Klára Melíšková), detailně zabrané lesbické hrátky i pocit zadostiučinění v závěrečném proslovu před soudem.  Zčásti snímek pomůže pochopit, jak se cítí jedinec vymezující se proti většině. Přesto je důležité říct, že se režiséři nesnaží zobrazit Olgu jako oběť a jakkoliv její zrůdné chování ospravedlnit.

Autentičnost a depresivní náladu podtrhuje fakt, že je historické drama natočeno černobíle. Velmi dobře si tvůrci poradili i s prostředím a dobovým oblečením ze 70. let. Kamera v podání Adama Sikory využívá dlouhé záběry (nejen) na Olžin pronikavý pohled, který diváky donutí nervózně sklopit zrak. Místy se někomu můžou zdát scény poněkud zdlouhavé, ale do celkového konceptu filmu se to hodí. Stejně jako minimální použití hudby, vše se zdá ponuré, tiché, až dekadentní.

Já, Olga Hepnarová není film pro slabé povahy. Příběh založený na skutečných událostech věrně zobrazuje život a myšlení mladé dívky, která má pocit, že stojí sama proti zbytku světa. Jelikož sledujeme Olžin způsob života po několik let, můžeme její jednání lépe pochopit. Pro několikanásobnou vraždu však neexistuje omluva. Drama s tragickým koncem zanechá v člověku, jak se dá předpokládat, sklíčené pocity a nutnost zamyšlení. Bravurní herecké výkony a zajímavé zpracování tak složitého a kontroverzního tématu si zaslouží uznání.
 
 

Olga nemá nikoho, komu by se mohla svěřit,  nikdo ji nechápe, nikdo jí nepomůže…

Útěchu hledá v lesbických experimentech, ale vážnou známost navázat nedokáže.

Nakonec se rozhodne potrestat společnost zrůdným činem.