Komuna / Kollektivitet – recenze

„Víc než rodina.“
 
 
 
Na začátku byly vysoké účty za elektřinu a touha po něčem novém, na konci rozpad jedné rodiny a ztráta ideálů. Manželé Erik (Ulrich Thomsen) a Anna (Trine Dyrholm) zdědí obrovský dům na předměstí Kodaně. Erik je rozhodnutý dům prodat, ale Anna ho s jejich dcerou Frejou přemluví, jsou domem okouzleny. Anna má mimo to plán – přizvou své přátelé, podělí se o náklady na bydlení a na oplátku získají neobyčejný život.

Přistěhováním členů nově vzniklé komuny děj prakticky končí a v téměř dvouhodinové stopáži sledujeme spíš obrazy z každodenního života plného lásky, přátelství, respektu a bezprostřednosti zahalené rouškou cigaretového dýmu a okořeněné hádkami o to, kdo co měl zaplatit. Žádný nezřízený život plný drog nebo sexu se ale nekoná. Dvě rodiny a jejich blízcí přátelé v poklidu žijí do chvíle, než na jedné z domovních schůzí mají hlasovat o tom, zda se k nim přistěhuje Emma, Erikova milenka. Jak se s tím vyrovná všemu otevřená Anna a co to udělá se životem v komuně?

Dánský režisér a scenárista Thomas Vinterberg sám v podobné komuně vyrůstal a ze zážitků hodně čerpal.Právě postava Anny je v Komuně stěžejní a prodělá největší vývoj, za svůj výkon právem získala její představitelka Trine Dyrholm Stříbrného medvěda na letošním Berlinale. Na začátku se seznamujeme s energickou hlasatelkou televizních zpráv, která si chce života užívat naplno, sama postupně zjišťuje, že i ona má své hranice. Tvůrci si krásně pohráli s výběrem představitelky mladičké studentky Emmy, která je stejně jako Anna blondýnkou, obě ženy působí jako zrcadlo času. Emma je pro Erika něco nového a zároveň známého, ale hlavně představuje něco, co je jen jeho, o co se nemusí dělit s celou komunitní rodinou, jež obývá jeho dům.

Přestože v komuně žijí muži i ženy, ženské hrdinky naprosto dominují. Vedle centrální Anny je třeba vyzdvihnout postavu její dcery Freji, již velmi zodpovědně zahrála Martha Sofie Wallstrøm Hansen. Ačkoliv nikdo příběh Komuny nevypráví, všechno sledujeme jakoby z její perspektivy, film lze vnímat jako její vzpomínky na nelehké dospívání v 70. letech, hledání sebe sama v životě komuny a proměnu v sebevědomou dívku, která rozhoduje o svém i jiných životech. Což Komuně dává velmi příjemný nadhled a přesah do reality.

Dánský režisér a scenárista Thomas Vinterberg totiž sám v podobné komuně vyrůstal a ze zážitků hodně čerpal, neskandinávským divákům nabídl pohled na dánskou generaci vyrůstající v hřejivé době pospolitosti. Jeho záměr, tedy rozbít negativní stereotypy o komunitním soužití, se bezesporu povedl.

Komuna svou nedějovostí a důrazem na charaktery postav i rozhovory mezi nimi míří na náročnějšího diváka s vysokým očekáváním, které Vintenberg a hlavně herci svými výkony poskytují. Vše zdůrazňuje kamera (Jesper Tøffner), která se věnuje detailům, obličejům a očním pohledům, pomáhá nám lépe se vcítit do jednotlivých postav. Čistota a jednoduchost filmu, soustředění na postavy, děj a prostředí jsou ostatně znaky filmového směru Dogme 95, jehož manifest v 90. letech uveřejnil Vintenberg s  české veřejnosti patrně známějším režisérem Larsem von Trierem. Ustavujícím snímkem se stala Rodinná oslava, v níž se tehdy poprvé sešli filmoví manželé Komuny Thomsen a Dyrholm. Kruh se tak (prozatím) uzavírá.
 
 

„Chceš s námi bydlet? My jsme pro.“

„Nějak už to vymyslíme.“

„Všechno se musí vyřešit a domluvit společně.“