Ikarie XB 1 – recenze

„Chtěli jsme objevit život a život objevil nás.“
 
 
 
Jeden z nejvýznamnějších českých sci-fi filmů se dočkal digitálního zrestaurování Národním filmovým archivem. Ikarie XB 1 režiséra Jindřicha Poláka z roku 1963 slavila ve své době úspěch jak mezi diváky, tak mezi kritiky. Ale jak retro snímek přijme zhýčkané publikum více než o 50 let později? Rozhodně dokáže příjemně překvapit pamětníky, kteří znají původní verzi, a neotřelostí zaujmout mladší generaci.

Pozornost upoutá hned první retrospektivní scéna, kdy se chodbami vesmírné lodi Ikarie XB 1 potácí popálený muž. Kapitán Abajev (Zdeněk Štěpánek) blouznícího dotyčného jménem Michal (Otto Lackovič) pozoruje na kamerách a snaží se ho uklidnit. Záhy se vrátíme ve vzpomínkách ještě dál, do chvíle, kdy je čtyřicetičlenná posádka čtyři měsíce na cestě. Putují k hvězdě Alfa Centauri a její soustavě v naději, že naleznou novou formu života. Vzhled ani chování lidí nijak nenapovídá, že se děj odehrává v roce 2163. Muži s atletickými postavami a ženy s vyčesanými drdoly a protáhlými linkami evokují typická 60. léta. Zato roboti, kontrolní čipy a především futuristický interiér lodi dodávají ráz daleké budoucnosti.

První polovina snímku je volně inspirována knihou Stanisława Lema K mrakům Magellanovým.Poklidné plynutí cesty, konkrétně oslavu 110. narozenin nejstaršího kosmonauta Anthonyho Hopkinse (bravurní František Smolík), naruší poplach. V dráze se objeví cizí těleso, lidská kosmická loď z 20. století. Na palubě jsou všichni mrtví, zabiti plynem vlastními kapitány. Z rozprav dvou průzkumníků je patrné, že svými předky a jejich násilnickým chováním opovrhují. Vzápětí dojde nešťastnou náhodou k výbuchu atomové střely a oba zahynou. Hlavní problém však nastane ve chvíli, kdy posádku zachvátí extrémní únava a upadání do spánku. Útlum organismu způsobuje záření vycházející z temné díry. Mohlo by to znamenat zkázu celé výpravy, nicméně dle výpočtů by se měla loď dostatečně vzdálit a všichni se probudit za 60 hodin. Existují dvě možnosti – vrátit se zbaběle na Zemi nebo doufat, že výpočty nelžou a pokračovat v hledání neznámé civilizace?

Necelá hodina a půl vesmírného putování uběhne poměrně rychle, až na několik vleklých pasáží. V poklidné první části se střídavě seznamujeme s charaktery postav a s běžným chodem lodi a žasneme nad vychytávkami z budoucnosti. Druhá polovina přinese dějový zvrat a mnohem více akce. Za zmínku stojí fakt, že na rozdíl od většiny děl z dob totality scenáristé Pavel Juráček a Jindřich Polák odolali politizaci a udrželi tak kvalitu filmu. Trikové nedokonalosti (které jsou na svou dobu velmi povedené) vyváží elektronická hudba v podání Zdeňka Lišky dráždící sluch a napínající nervy. Ve zlomových chvílích graduje a v kombinaci s rafinovanými širokoúhlými kamerovými záběry Jana Kališe vytváří temnou, stísněnou atmosféru. Za zmínku stojí fakt, že je zvláště první polovina snímku volně inspirována knihou Stanisława Lema K mrakům Magellanovým.

Československé černobílé drama Ikarie XB 1 je jedním z prvních sci-fi, které výrazně ovlivnilo další vývoj žánru. Stal se vzorem pro kultovní díla jako Star Trek či 2001: Vesmírná odysea a dodnes jej někteří považují za nepřekonané. Přestože to zdaleka není film pro široké publikum a zalíbí se jen pár fanouškům podobných starých snímků, popřípadě znalcům procesu digitalizace, kteří dokáží ocenit práci restaurátorů, v záplavách hollywoodských trháků představuje příjemnou změnu. Díky propracované hudbě a výborná kameře i hereckým výkonům se dá tolerovat nedokonalost triků, které byly na svou dobu velice povedené, a jednoduše si užít unikátní podívanou.
 
 

Stylizace vesmíru působí důvěryhodně.

Interiér lodi poskytuje veškerý komfort, včetně tělocvičny.

Ozáření zlikvidovalo skafandry, co teprve udělá s lidmi…