Je to jen konec světa / Juste la fin du monde – recenze

Chtěl dát rodině poklidné sbohem, ale copak to jde?
 
 
 
Louis (Gaspard Ulliel) po dlouhých dvanácti letech přijíždí na návštěvu za svou rodinou na francouzský venkov. Ne bezdůvodně, byla mu diagnostikována smrtelná nemoc. Úspěšný dramatik se chce s matkou a sourozenci rozloučit, jenže poznává, jak moc se navzájem odcizili. Sestru Suzanne (Léa Seydoux) neviděl dospívat, švagrovou Catherine (Marion Cottilard) potkává poprvé. Už od první chvíle, kdy překročí práh rodinné vilky začnou narážky a popichování.

Nadávky se stupňují, Antoine (Vincent Cassel) má z mladšího bratra komplexy, Suzanne mrzí, že se vlastně vůbec neznají. Afektovaně rozjařená matka (Nathalie Baye) se snaží společnost mírnit. Ne, že by se jí to dařilo, při útoku na její osobu si nenechá nic líbit. Jediný Louis, kvůli kterému se z potenciálně příjemného dne stává noční můra, zasněně kouká a mlčí. Nevysvětlí, proč se najednou objevil a ostatní tím provokuje ještě víc. Dokážou se usmířit a naposledy se rozejít v dobrém nebo už je rodinná krize v takové fázi, že toho nejsou schopni?

Důraz na emoce, specifické zapojení hudby a vysoce estetizující vizualizace není pro každého.Režisér Xavier Dolan (Zabil jsem svou matku, Imaginární lásky) je po právu označován jako zázračné dítě světové kinematografie. Ve svých 27 letech má na kontě šest celovečerních filmů a zdaleka nekončí. Vypěstoval si nezaměnitelný styl. Důraz na emoce, specifické zapojení hudby a vysoce estetizující vizualizace není pro každého. Někdo ho obdivuje, jiný považuje za laciný. Mladíka každopádně oceňují znalci, snímek Je to jen konec světa získal na festivalu v Cannes Velkou cenu poroty. Scénář na motivy divadelní hry Jeana-Luca Lagarce napsal taktéž Dolan.

Drama francouzsko-kanadské koprodukce zachycuje jeden den dysfunkční rodiny na prostoru jednoho domu se zahradou. Hodinu a půl dlouhý děj je plný vyhrocených vulgárních dialogů kontrastujících s dlouhými zpomalenými záběry na němý Louisův obličej. V takových scénách Gabriel Yared zapojuje kýčovitou hudbu, která by se hodila spíš do ruského filmu než do francouzského. Kýčovitých věcí se vyskytuje více, od extravagantně oblečené a výrazné nalíčené matky, přes gayské hrátky, po metaforu s padlým ptáčkem, což podtrhuje celkovou atmosféru.

Xavier Dolan spolupracoval na filmu se současnou francouzskou hereckou špičkou. Gaspard Ulliel divákům utkvěl v paměti jako slavný módní návrhář ve filmu Saint Laurent. Svým jemným obličejem, nepřítomným pohledem a nemluvností publikum dráždí. Všechny udržuje v nejistotě. Oscarová Marion Cottilard hádkám manželovy rodiny přihlíží většinou jako nezúčastněný pozorovatel, v jejím uhrančivém pohledu je vidět obrovská lítost. Naopak Vincent Cassel je spolu s Léou Seydoux hlavním strůjcem problémů, podrážděně vybuchují při sebemenším impulsu.

Drama Je to jen konec světa reprezentuje typický artový film. Mapuje několik hodin života jedné na pohled obyčejné francouzské rodiny. Nicméně po pár minutách divákům dojde, že vzájemné vztahy nefungují. Snímek se může chlubit kvalitními herci a originálním stylem, přesto by se příběh hodil více na krátký film. Fanoušci filmových festivalů budou jistě nadšeni, ale nejedná se o věc, kterou by ocenilo široké publikum.
 
 

Setkání po letech rozhodně neprobíhá podle Louisových představ.

Matka je jediná osoba, která mladíka zná a nic mu nevyčítá.

Ostatní ani nedokážou sedět u jednoho stolu.