Sto let odpuštění / Cien años de perdón – recenze

Recept na vyloupení španělské banky po argentinsku.
 
 
 
Přepadení banky za deštivého dne ve Valencii, to žádného návštěvníka ani pracovníka dané pobočky moc nenadchne. Zvlášť, když mají na sobě lupiči výbušniny a působí maximálně odhodlaně a profesionálně. Jenže nic není tak jednoduché, jak se zdá. Měli jste ve škole spolužáka, nebo třeba kolegu v práci, který prostě pokazil všechno, na co sáhl? A čím víc se snažil, tím katastrofálnější mělo jeho počínání důsledky? Tak si představte, že jdete vykrást banku a máte mezi sebou přesně takového člověka. Ano, pak vás čeká pár nepředvídatelných situací. A do toho máte venku pořádné nepřátele, kteří se bojí toho, co máte (možná) v rukou. O napětí a zvraty v tomto argentinském krimi prostě není nouze.

Snímek se s ničím od začátku nepáře, tempo nabírá na obrátkách zcela nekompromisně. Nenápadné vedlejší dějové linky získávají na významu a plán partičky zlodějů se komplikuje. Všechno mohlo proběhnout v poklidu, jenže špatné počasí může zkazit nejen rodinný piknik, ale i měsíce vymýšlený plán přepadení. To, co mělo být jen rychlou a dokonale promyšlenou akcí, se protahuje v nepříjemnou a neřešitelnou situaci. Teď musí zloději spoléhat na své kontakty zvenčí a doufat, že ze všeho vyváznou. Komu ale věřit, když mají pochybnosti i o sobě navzájem? A co když obsah jedné bezpečnostní schránky má takový význam, že je může zachránit, ale i zničit?

Dokud je vše v rukou zlodějů, jde jen o další krimi thriller. Když se ale plány začnou hroutit, divák ožije a v napětí očekává, co bude dál. V tu chvíli to totiž neví nikdo. Film začne být zajímavý ve více rovinách a ve všech je na příjemně inteligentní úrovni.

Humor do celé situace velice příjemně zapadá a vůbec nás neruší.Za zády rukojmích musí zloději řešit nejen náhradní únikový plán, ale i rozpory mezi sebou. Hlavní představitelé Rodrigo De la Serna a Luis Tosar jsou velmi charismatičtí a zároveň sympatičtí. Jejich postavy jsou sice na jedné lodi, ale mají spolu nepříliš dobré zkušenosti. Vzájemnou důvěru moc nepodpoří odhalení, že před sebou zatajovali informace o obsahu schránky, která je může stát život, anebo je osvobodit s čistým štítem. Když spojí síly, snad se jim podaří ze všeho vyváznout. Ale jsou tu ještě další členové lupičského gangu, a někteří bohužel natolik nedůvtipní, že naprosto sabotují jakákoli nově nalezená řešení. Humor ale do celé situace velice příjemně zapadá a vůbec nás neruší.

Snímek Sto let odpuštění je svižný, dobře zahraný, není zrovna k zbláznění originální, ale potěší nás netypické tváře a napětí na mnoha rovinách, i různě se vyvíjející vztahy. Dílo je natolik kvalitní, že nebýt jazyka, uvěřili byste, že se vše odehrává třeba v upršeném Londýně v britské režii.

Ve druhé polovině zabředáme čím dál víc do politických manipulací, a kvůli nekonkrétním náznakům o významu obsahu již zmíněné schránky v nás ono politikaření nepodporuje růst napětí. Konec je poměrně banální, ale vlastně ono jednoduché řešení postavám asi rádi dopřejeme.

Sto let odpuštění nabízí energickou akci, zvraty v ději, neokoukané herce (jak jinak, pro českého diváka), politickou manipulaci, a k tomu všemu nekompromisní humor. Stockholmský syndrom má něco do sebe, protože čím déle pozorujeme bandu lupičů, tím nám jsou sympatičtější. A tak jim odpustíme i politikaření, které občas příliš zpomalí děj, a budeme jim přát, aby ze všeho nějak vyvázli. Tady totiž nikdo není stoprocentně dobrý nebo zlý člověk.
 
 

Ruce vzhůru nebo střelím.

Zlatým hřebem večera je taneček na stole. Kdo se k nám připojí?

Nejnovější módní kolekce se nedá popsat jinak než výbušná.