Nechte zpívat Mišíka – recenze

Hvězda může zestárnout, ale nemusí vyhasnout.
 
 
 
Režisérka Jitka Němcová předvedla za jeden rok obdivuhodný výkon a sestavila celovečerní dokument o jedinečné osobnosti české hudební scény: Vladimíru Mišíkovi. Mladší generace teď může být zklamaná, ale ano, syn Adam tam samozřejmě vystupuje taky. Vydáme se jak do minulosti, tak do vesmíru na Mišíkovu planetku, kde je mnohem víc pohody než tady u nás. Někdy je ale film až příliš pohodový a nedostatečně využívá dramatické momenty, což by diváka trošku probralo. Jediný překvapivější moment se týká Mišíkova otce, ale vzhledem k četným rozhovorům už pravděpodobně stejně víte, jak to všechno dopadlo.

Od začátku sledujeme nejen hudební kariéru, ale také Mišíkův soukromý život. Od začátku sledujeme nejen hudební kariéru, ale také Mišíkův soukromý život. Od těžkého dětství, kdy s maminkou žili v jednom pokoji, a po otci zůstala jen legenda o americkém vojákovi. Této linie se Němcová chytila, a s úsilím mnoha dalších postupně odkrývá skutečnost o Johnu Gaughanovi. A neuvěřitelně se to vyplatilo.

Jen velmi zlehka přichází vlna nostalgie, která ze snímku patrná není, ale v divácích, kteří zažili příslušnou dobu, musí zákonitě probrat vzpomínky. Na touhu po vinylech, všem americkém, po modré knížce. Mišík vzpomíná na Coca-Colu, Elvise, donuty, pak na dívky a hudební začátky s Matadors. Vše stále doplňují archivní záběry, fotografie, i vzpomínky přátel. Přichází i hrané scény, které ale nejsou nijak rušivé.

Při vzpomínce na Blue Effect se ocitáme u piva s Radimem Hladíkem. Vzhledem k jeho nedávnému odchodu do muzikantského nebe jsme o to vděčnější za tyto vzácné záběry starých přátel a kolegů pohromadě. Se smíchem si vytknou vyhazov z kapely, proberou nemoci, a díky čemu získali onu legendární modrou knížku, která předznamenala název Blue Effect.

Mišík vystupuje skromně, avšak silně, život bere tak, jak je, nestěžuje si, vykládá s klidem, nadhledem a pokorou. Nedílnou součástí je hudba. Některé melodie bychom si ale chtěli vychutnat mnohem déle. Odkrývá příběhy za svými písněmi, třeba k Jednohubkám, kdy doma vše připravil na rande, a dívka nedorazila… Vtipné jsou jak historky z mládí a let rebelství, tak komentáře jeho tří dětí, které si neberou servítky. Zároveň ale mají otce rády a obdivují ho.

Silné momenty přichází také při váhání o přijetí státního vyznamenání od Miloše Zemana. Aby viděl, o co „přišel“, může si korodující ocenění alespoň prohlédnout. Sehnat ho bylo komplikované, nakonec ho zapůjčila přímo Němcová. „Můj Vávra ho měl doma,“ připomněla režisérka svého legendárního manžela. Vtipné momenty přichází při vzpomínkách na předskakování Rolling Stones, ale kouzelné jsou skoro všechny scény z Mišíkovy planetky, kde slepice pijí pivo, nechybí plná lednice, přátelé jsou vždy vítáni a dobré vinyly taky.

Rekapitulace Mišíkova života je hravá, neutápí se v patosu a nabízí i překvapení. Při pohledu na záběry „ztraceného“ tatínka chápeme, kde se vzalo charisma, které přešlo i na umělecky založené děti. Výsledek snažení celého týmu kolem Němcové (a také fanoušků, kteří se skládali na postprodukci) je velice důstojný, lidský, jen se občas díky/kvůli Mišíkově klidnému a smířlivému projevu trochu loudá. Ale kdo by si vlastně v sedmdesáti nedopřál konečně trochu klidu…

K příležitosti Mišíkových sedmdesátin můžeme zavzpomínat u kultovních melodií nejen na jeho kariéru, ale také na události, kterými si prošla naše země, což se citů mnoha diváků musí chtě nechtě dotknout. Proto nejde jen o obyčejný film, ale možná také skvělou příležitost, vyrazit do kina s rodiči nebo prarodiči. Stejně jako dokument odhalil netušené skutečnosti o Vladimírově rodině v Americe, i vy se třeba dozvíte o dávno zapomenutých historkách svých blízkých.
 
 

Nahlédneme do Mišíkovy famílie…

… i lednice…

…a samozřejmě do minulosti.