Sůl a oheň / Salt and Fire – recenze

Film, který na vlastní otázky odpovídá hloupými odpověďmi.
 
 
 
Místy až meditativní film deklarovaný jako thriller s ambicemi tázat se na odpovědnost a morální cítění vůči společnosti, životnímu prostředí a planetě Zemi, prostřednictvím svých postav zodpovídá fatalisticky, ale přesto naivně. Zapomíná přitom, že nic není černobílé.

Zápletka Soli a ohně je veskrze jednoduchá.Zápletka Soli a ohně je veskrze jednoduchá. Trojice špičkových vědců (zmocněnci Organizace spojených národů) jsou vyslání do blíže nespecifikované země Jižní Ameriky zkoumat místo zvané Diablo Blanco – jezero pokryté solnou krustou na kilometry široko i daleko, která vysává potřebnou vlhkost z prostoru. Místo, o němž se má svět brzy dozvědět a původce této ekologické katastrofy má být právně potrestán. Nenásleduje ale dvouhodinové dobrodružství plné mikroskopů, vzorků, teorií nebo vysvětlení, nýbrž více než devadesátiminutová črta ve stylu lodního deníku natáčeného na tablet z místa, které vypadá jako na konci světa. Tomu předchází únos vědecké delegace skupinou zakuklenců, jejichž hlavou je místní podnikatel, jehož společnost celou ekologickou spoušť patrně způsobila.

Vrtající divák by si mohl položit otázku, koho na tak liduprázdném místě zajímá přírodní katastrofa, nebo pokud lidé odešli, proč svět Diablo Blanco nezná. A podobných momentů Sůl a oheň nabízí celou řadu. Po solné krustě mohou jezdit terénní auta, na odlehlém místě dochází voda, ale baterie tabletu je stále nad bodem mrazu. Po unesených vědcích se nikdo neshání, nebo to alespoň gangsterskou sebranku netrápí. Tohle by si vážně OSN nechala líbit? Samozřejmě není třeba divákovi předhazovat pravdu a nic než pravdu, ale sousto by mělo být stravitelné a uvěřitelné. V případě tohoto koprodukčního filmu ale zůstává příliš slaným a nechávajícím pachuť nepochopení.

Vůbec největším problémem snímku třiasedmdesátiletého Wernera Herzoga (Upír Nosferatu, Temný úsvit) je rozmělněná snaha postihnout příliš mnoho motivů. Jestli bylo cílem natočit varovné memento doby poškozující lidmi obývanou planetu až k záhubě, drama o lidské morálce a společenské zodpovědnosti, o které je třeba říct, že na konci se musí převzít s grácií, nebo postavit ženu-vědkyni do čela významné mise zachránit svět, nic z toho dohromady nezafungovalo. Michael Shannon jako vlivný podnikatel sice působí tak, že si každého omotá kolem prstu a přesvědčí ho, jakým je samaritánem, Veronice Ferres v roli Laury se ale hluboké promluvy daří pronášet hlasem zaříkávače kouzel. Naopak herečtí představitelé dvou místních chlapců, jimž katastrofa sebrala matku a zrak, jsou mnohem více přirození.

Co se povedlo a přispělo k alespoň nějaké koherenci snímku je podmanivá hudba, která v kombinaci se zabíranou bolivijskou krajinou kameramanem českého původu Peterem Zeitlingerem s občas funkčně roztřesenou rukou vyvolává meditativní stavy a přivádí ke smutně úvahové náladě, kterou solné Diablo Blanco možná chtělo vzbudit.
 
 

Cesta za vědeckým bádáním skončila pro trojici už na letišti.

Lauru čekala mnohem těžší mise.

Někdy asi věda musí stranou.