Volání netvora: Příběh života / A Monster Calls – recenze

Netvor je příliš náročný pro mladé publikum a moc prostý na dospěláky.
 
 
 
Zdá se, že dětství dvanáctiletého Conora (Lewis MacDougall) se chýlí ke konci. Rakovina pomalu ale jistě vysává život z jeho mámy Lizzie (Felicity Jones), která jediná rozumí světu fantazie, kam se chlapec schovává před světem. Otec (Toby Kebbell) dávno žije v Americe s novou rodinou a jeho přístup moc útěchy nenabízí. Malý samotář, který si neustále něco kreslí, je ve škole oblíbeným terčem šikany. Pochopení pro něj nemá ani přísná a chladná babička (Sigourney Weaver), která nejspíš chová víc citů ke svému nábytku než vnukovi. Conor nemá klid ani v noci, kdy ho trápí děsivé noční můry.

Jediný, kdo o něj jeví zájem, je monstrum, které se jednoho dne zjeví u jeho okna a hřmí hlasem Liama Neesona.Jediný, kdo o něj jeví zájem, je monstrum, které se jednoho dne zjeví u jeho okna a hřmí hlasem Liama Neesona. Stromový tvor přichází s příběhy, díky kterým si zmatené a uzavřené dítě snad poradí se svými problémy. Bude se muset naučit zvládat vztek a být se svými pocity upřímnější k sobě i ostatním. Netvor ho naučí, že život není černobílý, že ve světě se i dobrým lidem stávají špatné věci… Nedá se říct, že by to byl příběh života, ale příběh dospívání a lásky (k matce) určitě. Záleží tedy jen na divákovi, jak moc je citlivý a taky na jeho vlastním osudu, protože pro rodiče nebo lidi, kteří se setkali s rakovinou, bude téma mnohem závažnější.

Střídá se setkávání s netvorem (utíkání do fantazie) s Conorovou realitou, kdy je všemi odstrkován. Otec ho zve maximálně na Vánoce a zmůže se jedině na výlet do zábavního parku. Unavená máma ho utvrzuje v tom, že je jí lépe a nový lék zabírá, i když se ztrácí před očima. Babička k němu nemůže najít cestu, lépe řečeno se o to v napjaté situaci ani nepokouší. Učitelé kolem Conora chodí po špičkách, i když si dovoluje víc, než by měl. Obtížně se nám do něj vciťuje, protože je dost uzavřený a pocity ventiluje jedině vztekem.

Režisér J. A. Bayona přivádí na plátno román spisovatele Patricka Nesse, který je určen mládeži. Snímek má trošku problém udržet se zajímavým pro dospělé i děti (v tomto kontextu si představme trochu starší děti, protože určitě nebudete chtít brát třeba osmiletého prcka na příběh o umírající mámě). Pro dospělé vše příliš doslovně vysvětluje, i když si ponechává určitou dávku tajemna až do závěru. Dětem může připadat někdy až příliš temný, těžko říct, zda víc děj nebo vizuální stránka.

Ta je ovšem v mnoha pasážích velmi působivá, především když netvor vypráví své příběhy. Tyto výlety do světa fantazie jsou hlavní devízou snímku. Hudba Fernanda Velázqueze se účinně střídá s tichem, kamera je zkoumavá a umí zachytit jemné intimní momenty, ale taky nás pořádně napínat. Přesto není snímek dobrodružný, ale stále se jedná o drama, kde má hlavní roli samota a neochota smířit se s realitou, což bývá náročné i pro dospělé. Co teprve, když to musí prožívat dítě.

Vizuálně působivý snímek je rozhodně originální, ale trošku hůř si hledá své publikum. Dokáže zkoumat hluboké myšlenky a aspekty lidství, ale právě ne dost hluboko, takže se přitom nedostane divákům dost pod kůži. Je příliš silný na děti a jednoduchý pro dospělého. V závěru se nás snaží trošku násilně dojmout obsahem, i když celou dobu byla hlavní devízou právě forma onoho zcela prostého sdělení.
 
 

Tato babička má (z předchozích životů) s tajemnými vetřelci vlastní zkušenosti.

Čas je nás největší nepřítel. A ví to i dvanáctiletý Conor.

Tento netvor se pod dětskou postýlku jen tak neschová.