Popírání holocaustu / Denial – recenze

Případ, který vypadá směšně, ale opravdu se stal. Dnes už je asi možné všechno.
 
 
 
Roku 1996 žaloval David Irving (Timothy Spall) uznávanou americkou historičku Deborah Lipstadt (Rachel Weisz s nepříliš lichotivým účesem) a jejího vydavatele Penguin Books, což vedlo ke zdánlivě absurdnímu soudu, kde bylo třeba prokázat existenci holocaustu. Zpochybňování tak zásadní události působí hrozivě, ale v dnešní době, kdy se zaměňuje svoboda slova za právo říkat cokoli, je takový příběh o to zásadnější.

Uráží ho ve své knize Popírání holocaustu.Irving se vydává (či považuje) za solidního historika a je vzhledem ke svému zjevnému antisemitismu a popírání existence plynových komor v Osvětimi přirozeným terčem pro Lipstadt, která ho uráží ve své knize Popírání holocaustu. Tím se Irving cítí dotčen, a proto na ni podává žalobu, navíc v Británii, kde musí obžalovaný dokazovat svou nevinu. Právnický tým v čele s Anthonym Juliusem (Andrew Scott) a Richardem Ramptonem (Tom Wilkinson) musí tedy před soudcem obhajovat věci poměrně samozřejmé, ale překvapivě ne tak snadno doložitelné.

Scénáře se ujal David Hare, který už u Předčítače nebo Hodin (za obojí byl nominován na Oscara) dokázal velký cit pro komorní snímky, kde má každé slovo váhu. Zde nás dokáže působivě vtáhnout do děje v soudní síni, ale mimo ni se všechno zdá poměrně nevýrazné a monotónní. A ani u oněch záběrů z přelíčení není jasné, jak moc jde o zásluhu scénáristy, a nakolik kopíruje záznamy z reálného průběhu soudu.

Režisér Mick Jackson strávil velkou část své kariéry tvorbou televizních filmů, a bohužel na nás i tento snímek dýchne podobnou atmosférou. Nedaří se mu přijít s ničím novým, ani kamera není zajímavá. Natočit líně se převalující mlhu v tiché Osvětimi, nebo kapky deště na ostnatém drátu, to je prvoplánové řešení, které by asi napadlo každého. Divák se těší na vypjaté a dojímavé momenty, ale ty prostě nepřicházejí.

Rachel Weisz jako Deborah Lipstadt je sympaticky nehezká a kolikrát vyloženě protivná, ale nemá moc co hrát. Původně měla být obsazená Hilary Swank, ani jedna by ale ledabyle zpracovanou postavu nezachránila. Cítíme snad jedině její frustraci z toho, že se ocitá ve světě, kterému nerozumí, a zatímco u soudu nemůže ani promluvit, běžně je zvyklá mluvit na přednáškách, kde je středem pozornosti.

Oproti Weisz má Timothy Spall výhodu, že jeho samolibá a arogantní postava v nás hned budí emoce. Do sebe zahleděný rádoby vědec, který překrucuje pravdu podle toho, jak se mu to hodí, bagatelizuje fakta, která se mu nelíbí, a zveličuje to, co je mu příhodné. Před takovým typem lidí tento film varuje.

Je to ale pořád málo. Rozhodně bychom se chtěli dozvědět o postavách víc. U hlavní hrdinky zjistíme, že je Židovka a má psa, u Irvinga snad jen že si vášnivě píše deníky a je překvapivě milým otcem. Hlouběji se nedostaneme, což vzhledem k tomu, že jde o skutečné osoby, je ještě víc zarážející.

Téma i postavy jsou velice zajímavé, ale většinu snímku se nedočkáme dostatečné propracovanosti. Výsledek je jednotvárný a napínavé scény spočítáme na prstech jedné ruky. Vzhledem k obsazení je to velká škoda. Že film působí vyloženě televizně atmosféře taky moc nepřidá. Když vás nedojmou ani záběry z Osvětimi, víte, že je něco špatně.
 
 

Rachel Weisz asi něčím naštvala svou kadeřnici.

Tohle nebude romantická procházka.

Andrew Scott konečně neztvárňuje padoucha.