Recenze: Trpká úroda / Bitter Harvest

Příběh, který otevírá staré rány. 
 
 
 
Jakmile se začaly šířit zvěsti o tom, že se George Mendeluk chystá natočit film inspirovaný skutečnými událostmi, vrátit se v čase a omýt zakrvácené rány ukrajinského národa, zlí jazykové zpozorněli. Kanadský film, britští herci a řízená genocida na východě Evropy – kombinace, která diváky rozškatulkovala do dvou skupin. Jedni Trpké úrodě dali šanci, druzí ji už před zhlédnutím odsoudili. Zmíněná skeptická skupina si však nyní může jít zchladit pocuchané nervy do ledových vod Bajkalu. Snímek se řítí do kin a bortí domněnky těch, kteří si jeden z největších zločinů proti lidskosti odmítají připustit dodnes.

Love story zasažená Stalinovou genocidní politikou. Jurij (Max Irons) a Natálka (Samantha Barks) odmalička vědí, že byli stvořeni jeden pro druhého. Idylickou lásku ale komplikuje fakt, že se zrodila na Ukrajině v třicátých letech minulého století – v době, kdy Josif Stalin přivedl k životu svůj zrůdný plán na vyhladovění obyvatelstva. Mladý umělec Jurij se snaží přežít hlad, mučení i vězení, aby svou lásku uchránil před peklem, které pro ně Sovětský svaz přichystal. Zároveň po vzoru svých předků bojuje za svobodnou Ukrajinu.

George Mendeluk si ke zpracování vybral extrémně náročné téma. George Mendeluk si ke zpracování vybral extrémně náročné téma. Nutno říci, že tak trochu riskoval menší východoevropský lynč. Jen si to představte. Omotat jednu z nejtragičtějších událostí dějin 20. století na nitku zavánějící Hollywoodem, to chce pořádnou kuráž. A aby vás publikum nepozřelo zaživa, tak i perfektní scénář, šikovné herce a bezchybné provedení. Sebemenší béčkový přešlap by u takovéto tematiky mohl snadno znamenat konec filmařské kariéry.

Nic takového se naštěstí nestalo. I přesto, že mnozí žijí v přesvědčení, že západ nemůže porozumět východním otázkám, nás ve snímku příjemně překvapí spousta motivů, ze kterých Ukrajina přímo vyzařuje. Ať už se jedná o přírodu, brilantní dobové kostýmy nebo precizně zachycenou atmosféru země zmítané hladomorem. Režisér a scenárista Mendeluk se skutečně vynasnažil. Postavy jsou plastické, jejich psychologické profily dobře promyšlené a diváci si k hrdinům snadno vybudují vztah. Film působí neskutečně jemně a citlivě, a to i ve chvílích, kdy nás do židlí zaráží adrenalin, cítíme smutek a tísnivý strach.

V naší společnosti se rozvinula tendence odsuzovat režii, která vše vsadí na jednu kartu a ztvární skutečný příběh, který psaly dějiny jiného národa. Faktem je, že už párkrát se tak riskantní krok hodně nepovedl. Mnohokrát už hrozila nějaká ta žaloba. Nesčetněkrát vypukla drobná kinematografická válka. Ale nebylo by rozumné proto podceňovat každý snímek, který se pokouší přimět lidstvo, aby se poučilo ze své minulosti.

George Mendeluk vytvořil podívanou, která možná diváky zláká líbivým hereckým obsazením a srdce všech slečen budou bít jen pro sladkého Maxe Ironse, v tomto případě to ale není na škodu. Takováto zbraň, kterou někteří režiséři považují za levnou praktiku, zajistila, že Trpká úroda neupadne v zapomnění, vryje se do paměti těch, kteří věří a nahlodá svědomí skeptiků. Třeba i těch nejvýše postavených. V takovémto případě, v zájmu vyšší spravedlnosti a zadostiučinění, v honbě za ušlechtilou ideou, není snaha se zalíbit na škodu.
 
 

Protože Jurije nejde nemilovat.

Protože zlo nezná lásku a musíme se mu postavit.

Protože revoluce požírá své děti.