Recenze: Blade Runner 2049

Blade Runner může oslnit další generaci.
 
 
 
Od roku 1982 se noirová sci-fi Blade Runner Ridleyho Scotta stala klasikou, jejíž příběh je s obrovským rozvojem technologií ještě mnohem aktuálnější a závažnější, než kdo mohl tušit. Není divu, že čas od času problesklo hlavou některému z tvůrců, že by se dalo na film navázat, a nakonec jsme se opravdu dočkali. Blade Runner nového tisíciletí je tady.

Sequel se odehrává o 30 let později a znovu nás přivádí do pochmurného umírajícího světa, ze kterého lidé utíkají na jiné planety, znovu nám vykresluje nejednoznačné postavy, ke kterým si budujeme vztah postupně, ve velmi, skutečně velmi pomalém tempu. Finální délka této podívané je tak 163 minut, a toto číslo už zvedne nejedno obočí. To ale rozhodně neznamená, že se budeme nudit, nebo že se není na co dívat. Blade Runner jde prostě vlastní cestou. Zase.

Snímek získal požehnání i pomocnou ruku lidí, kteří byli u zrodu Blade Runnera v osmdesátých letech.Snímek získal požehnání i pomocnou ruku lidí, kteří byli u zrodu Blade Runnera v osmdesátých letech, ať už šlo o režiséra Ridleyho Scotta, scénáristu Hamptona Fanchera, producenta Buda Yorkina a v neposlední řadě také Harrisona Forda. Jde sice o pokračování, které respektuje původní příběh i vizuální stránku, ale funguje jako samostatný film, který jde svou cestou. Má tedy šanci chytit i mladší fanoušky sci-fi, které předchozí díl minul, a díky pár náznakům se dá rychle dovtípit všeho důležitého.

Ryan Gosling jako K, poslušný a uměle vyrobený poručík policie L.A., plní všechny rozkazy nesmlouvavé Joshiové (Robin Wright) a hledá replikanty, čili likviduje vlastní druh. Dělá, co se mu řekne, a o ničem nepochybuje. Doma na něj čeká podobně syntetická partnerka Joi (Ana de Armas), aby utěšila jeho pochmurný život. K se ale dostane ke zvláštnímu případu, nad kterým visí spousta otazníků. Je možné, že někde na světě existuje někdo, kdo je obrovským nebezpečím pro lidstvo a jedinou nadějí pro lidi robotické? Jakou roli v tom hraje hrůzu nahánějící vizionář Wallace (Jared Leto) a jeho oddaný andílek Luv (Sylvia Hoeks)? Dá se vůbec někomu věřit? Na čí stranu se přikloní divák? Jak se ke všemu postaví K? Bude poslouchat rozkazy, nebo vlastní rozum, a jaký osud ho kvůli tomu čeká?

Režisér Denis Villeneuve si s námi pohrává a má nás přesně tam, kde chce. Vede nás šikovně k určitým domněnkám, aby nám je později vyvrátil a nechal nás na pochybách. Už trailery jsou vymyšlené tak, abychom si mysleli, že něco víme, a pak nás film mohl vyvádět z omylu. Pokud vás taková hra baví a užívali jste si ji třeba loni u Villeneuveových Příchozích, vězte, že tady vás čeká úplně jiný level.

O pečlivých přípravách nám něco napoví už herecký ansámbl. Ano, jsou tu známé tváře, ale spousta zásadních rolí je obsazena takřka neznámými talenty, což už něco vypovídá o velké snaze obsadit lidi, kteří danou postavu opravdu vystihnou, i za cenu neznámého jména. Švýcarsko, Holandsko, Island, Kuba… Štáb dal šanci hereckým nadějím z nejrůznějších zemí a jejich pečlivý výběr se mnohonásobně vyplatil.

Hudba zavání nostalgií a dobře doplňuje vizi bezútěšné budoucnosti – jak pro lidskou rasu, tak pro „bezduché“ roboty. Škoda, že na konci chybí víc dramatu a trochu dochází dech. Závěr jde na ruku případnému dalšímu sequelu. Ale proč ne. Stále tu je co vyzdvihovat. Divák si může vytvářet vlastní názor a vztah k postavám, má na to dost času i příležitostí, zatím ho uspokojuje vizuální stránka, aniž by byly smysly přehlceny akcí.

Není to jen úžasná podívaná. Je to hra, která není pro každého. A že nám nic nehodlá usnadnit, to napovídá už nekompromisní délka. Ale pokud přistoupíte na její pravidla, obdivuhodný způsob vyprávění vezme vaši fantazii a předvídavost na velmi působivý výlet.
 
 

Pláže už nejsou, co bývaly.

Hlavním hrdinou je replikant, přesto si získá naše sympatie.

Tuhle holku by rád svezl každý.