Recenze: Sněhulák / The Snowman

Naděje na perfektní filmovou detektivku se začne rozpouštět už po pár minutách.
 
 
 
Harry Hole (Michael Fassbender) je vynikající při řešení zločinů v Oslu. Jenže jeho oči podlité krví, strhaný výraz a zanedbané strniště (i když zrovna v případě Fassbendera spíše přidává na atraktivitě) nám napovídají, že ve všem ostatním je beznadějný případ. Samotář a alkoholik, tudíž není divu, že přítelkyně (Charlotte Gainsbourg) si raději našla jiného. Ovšem objevuje se nový mrazivý případ zavražděných žen, takže se Harry musí postavit na nohy. Zvlášť proto, že tajemný Sněhulák mu posílá vzkazy a vybízí ho ke hře. Co se stane, když se Hole dostane k odhalení vraha moc blízko? A kolik žen přijde o život, pokud se mu to nepodaří?

Norská hvězda detektivek Jo Nesbø se dočkal filmového zpracování svého díla. A od začátku vše vypadalo slibně: režisér Tomas Alfredson není žádný neobratný nováček, obsazení herci už také obhájili své místo na hollywoodském červeném koberci. Bohužel zde nic nefunguje tak jak má a příběh je jaksi zamrzlý. Místo aby nám tuhla krev v žilách a napětí houstlo, spíše se nezadržitelně rozpouští.

Už úvod je možná zbytečně odhalující. Už úvod je možná zbytečně odhalující. Motivace vraha nám klidně mohla být odkrývána postupně. Hole je celkem typický detektiv. Má složitou osobnost, minulost, přítomnost, většinu vztahů nefunkčních, se vším si chce poradit sám. Takže spolupráce s novou kolegyní Katrine (Rebecca Ferguson) moc nefunguje. Ona evidentně něco skrývá, ale vlastně to skoro nepostřehneme, protože veškerou naši pozornost odvádí rozpolcený Hole. Ukrývání složek případů si vykládáme spíše jako nadšení a zapálenost.

Mrtvol není až tak moc, ale příběh se začne propojovat se starším případem v Bergenu, který skončil smrtí tamního vyšetřovatele Rafta (Val Kilmer, který bohužel připomíná voskovou figurínu). Katrine se snaží dokázat propojenost vražd a je posedlá magnátem Arvem Støpem, jehož vinu chce dokázat i za cenu ztráty policejního odznaku. Jenže i když je J.K. Simmons jako Støpe charismatický, scénář nám ho staví do cesty dost okatě. Má veřejně známá osobnost pod drobnohledem dost příležitostí tajně stavět sněhuláky a rozřezávat lidská těla? Je pravda, že v některých filmech ano…

Děje se toho hodně, ale nedaří se dostatečně naznačit, co je opravdu podstatné a co ne, někdy je zásadní stopa ukázána jen zběžně, jindy jsou vodítka zase vynechána, důležité body se nepospojují a ve finále sice složíme obrázek z puzzle, ale pár dílů chybí a moc nechápeme, jak drží pohromadě. V celém příběhu je spousta zbytečností navíc, ať už situace nebo postavy, které se měly prostě vyškrtnout, anebo prodat mnohem lépe.

Místo aby atmosféra gradovala, spíše nás dostihne frustrace. Rudé krvi to na sněhu vyloženě sluší, ale hrozivých záběrů, které by se nám vryly do paměti, je tu minimum. A zda je identita vraha uspokojením? Těžko říct, v době, kdy k němu dojde, už o něm stejně asi ví každý. Je tu dobré obsazení, hezká příroda, některé ne úplně marné postavy, ale nakonec nefunguje to, kvůli čemu film vznikl především: napínavý příběh.

Thriller s názvem Sněhulák, který se odehrává v Norsku? U toho by nás mělo pořádně zamrazit. Ale bohužel. Nadějný projekt režisérovi Tomasi Alfredsonovi roztál pod rukama. Pokud diváka navnadil trailer, který buduje atmosféru a pouští hrůzu a napětí, ve snímku po těchto aspektech bude pátrat marně. Špatná provázanost, přeplácanost a zbytečnost některých postav i dějových linek nás nechají ledově chladnými.
 
 

„Připijme si, ať ten film zvládneme dokoukat.“

„Neodhrabal byste mi auto?“

Jak si v Norsku zkrátit dlouhou chvíli? Stavěním sněhuláků… nebo vražděním žen?