Recenze: Lajka

První čuba ve vesmíru.
 
 
 
Všichni známe příběh fenky Lajky, která se stala prvním živým tvorem, co se dostal do vesmíru. Lajka je pouliční pes, kterého odchytí ruští rasové a odvedou do vědeckého výzkumného centra. Tam Lajku vědci vycvičí a zanedlouho posílají na výlet do vesmíru. Na cestě však Lajku, a další zvířata vyslaná v raketách do vesmíru, pohltí tajemná černá díra a zvířecí kosmonauti se záhy ocitají na tajuplné planetě. Krátce po přistání se tu zvířátka zabydlí a užívají si poklidného života ve společnosti mimozemských obyvatelů planety. Co se ovšem stane, když je černou dírou na stejnou planetu vhozen i první člověk ve vesmíru?

Celkově snímek působí rozporuplně, po 15 letech práce by se dalo očekávat víc.Takto netradičně pojmout slavný psí příběh se rozhodl režisér, scenárista, animátor, výtvarník a střihač Aurel Klimt. Ten se mimo jiné podílel například na tvorbě snímku Fimfárum a jeho pokračováních. Jako v jeho předchozích dílech, i zde jde o animovaný loutkový film, podle slov autora určený především pro starší děti, i když tomu některé momenty nenasvědčují. Úchylný mimozemšťan, který vesele zpívá o svém zájmu v kopulaci a astronaut vykonávající potřebu do vesmíru opravdu nejsou scény určené dětem. Klimtovi trvalo vytvořit toto veledílo celých patnáct let, je škoda, že to na výsledku není znát. Děj je tak nějak plochý, animace a loutky (na to, že je vytvářeli tak dlouho), také moc nenadchnou. Celkově snímek působí rozporuplně, po 15 letech práce by se zkrátka dalo očekávat víc.

Světlou stránkou snímku jsou herci, kteří propůjčili postavám své hlasy. Uslyšíme tu tak například Helenu Dvořákovou (Lajka), Jana Vondráčka (opičák Ham), Petra Čtvrtníčka (mimozemšťan Quirkrk) či Karla Zimu (zákeřný ruský astronaut Jurij Levobočkin). Je vidět, tedy spíš slyšet, že herci vložili do svých rolí vše a docela si to i užívali. Své hlasy přizpůsobili svým postavám, takže bez dřívějších znalostí je ve snímku po hlasu ani nepoznáme. I jejich pěvecké výkony jsou solidní a docela baví.

Lajka je totiž i muzikál. Ano. Ale její hudební čísla nejsou nijak překotná. Jedná se o poněkud infantilní písničky, které pravděpodobně cílové publikum moc neocení. Při jejich poslechu divákovi proletí hlavou, na co autoři mysleli při jejich tvorbě?

Na co vlastně myslel Klimt a spol. při tvorbě celé Lajky? Na mnoho věcí zdá se. Vytvořil jakousi směsici animovaného/loutkového filmu s muzikálem a prvky sci-fi. Nutno zopakovat, že to vše vznikalo s vědomím, že cílovým publikem budou starší děti. Těžko ovšem říct, zda zrovna ony Lajku ocení. Ta si vesele žije na mimozemské planetě, poučuje o vegetariánství a bojuje proti lidské nadvládě.

Dohromady je Lajka snímek, který není nutno vidět. Skoro devadesátiminutová stopáž se chvílemi až moc vleče a ani samotný příběh nijak nenadchne. Do toho přidejme zvláštně vypadající loutky, nezáživná hudební čísla a celkově nekvalitně působící animaci a dostaneme recept na propadák. Aby se pořád nevytýkalo, tak se zde objevují i světlé momenty a občas se u něj i zasmějeme. Autoři si dobře pohráli se zesměšňováním atributů Sovětského svazu, jedním z nejdůvtipnějších momentů je scéna, kdy ruský astronaut opravuje raketu srpem a kladivem, které se nachází v krabičce první pomoci, samozřejmě. Vtipné momenty však nezachrání film veskrz bez potenciálu. Lajka je zkrátka dílo, bez kterého bychom se obešli. Což je smutné, vzhledem k tomu, že se na něm pracovalo 15 let.
 
 

3,2,1 a zážeh!

„Jurij Levobočkin.“ „Černá díra.“ Těší mě.“

Quirkrk, Lajka a Ham jsou připraveni jít do boje.