Recenze: The Cloverfield Paradox

The Cloverfield Paradox jako jeden velký vesmírný přešlap.
 
 
Představte si, že na Zemi vypukla celosvětová energetická krize. Skupina astronautů se ve snaze zachránit lidstvo vydává do vesmíru s urychlovačem částic, aby všechen ten zmatek po hollywoodsku vyřešila. Jenomže ejhle. Místo aby urychlovač problém osazenstva vesmírné stanice vyřešil, přidá ještě další – hrdinové se ocitají v alternativní dimenzi, která se je snaží zlikvidovat.

Snímek režiséra Julia Onaha se zdá zajímavý do chvíle, než se jej divák odhodlá zhlédnout.Snímek režiséra Julia Onaha se zdá zajímavý do chvíle, než se jej divák odhodlá zhlédnout. 102 minut na palubě této vesmírné lodi má daleko jak k dobré podívané, tak k filmu z kategorie „zhlédnutelné“. Koncept, na kterém by se dala vystavět podívaná způsobující děsivé a uspokojivé mrazení, ztroskotal ještě před opuštěním světa béčkových filmů. Místo filmařské geniality protkává The Cloverfield Paradox nevídaný nonsens.

I přesto, že herecké výkony nebyly katastrofální, nedokázaly ani ve spojení s technickými vychytávkami zachránit tak žalostnou podívanou, jakou film je. Zápletka je nedomyšlená, dialogy nevěrohodné a divák snad snadněji vyhraje v loterii milion, nežli se zorientuje v tom, co tím chtěl režisér vlastně říct.

Jednoho to skoro přinutí zamyslet se, proč Netflix s jinak dechberoucí nabídkou snímků o The Cloverfield Paradox projevil zájem. Jde totiž o typický příklad toho, když se filmařskému týmu nepovede myšlenku správně přesunout z papíru na plátno a na diváka tak čeká smysl postrádající chaos s pár pokusy o sci-fi horor. Mnoho z těch, kteří mu dají šanci však dozajista svou misi nedokončí a ti kterým se to povede, si ji nikdy nebudou chtít zopakovat.
 
 

Cože? Musím se na to dívat ještě 100 minut?

Hm. Jak si tuhle béčkovou hrůzu vymazat z paměti?

Budeme odvážní a zapomeneme.