Recenze: Bistro Ramen / Ramen Teh

Ramen z vepřových kostí symbolicky spojí Japonsko a Singapur.
 
 
Eric Khoo je uznávaným singapurským režisérem, jeho snímky Be with Me a Tatsumi si dokonce vysloužily místo v programu filmového festivalu v Cannes. Letos přichází s novým počinem, ve kterém mísí dvě kultury, japonskou a singapurskou, jejich odlišnosti a podobnosti, a to především pomocí kulinářských zážitků.

Masato vaří skoro celý život v otcově bistru japonskou specialitu ramen. Nedokáže pochopit původ otcovi chladnosti a zatrpklosti, takže se po jeho smrti vydává do svého rodného města, Singapuru, odkud pocházela jeho maminka. Setkává se s blogerkou Miki a ta mu pomáhá najít maminčina bratra a matku, Masatovu babičku. Masato se u strýce touží naučit vařit vyhlášenou polévku z vepřových kostí, nad kterou se jeho rodiče seznámili. Třeba mu tato polévka dokáže otevřít dvířka do srdce zatrpklé staré ženy, která se nikdy nepřenesla přes sňatek její dcery s Japoncem.

V mnoha kulturách znamená jídlo víc než jen pokrm.V mnoha kulturách znamená jídlo víc než jen pokrm, je to zážitek, který spojuje lidi a rodiny. Právě toho se Eric Khoo držel a pospojoval celý svůj snímek jídlem jakožto lepidlem příběhů. Záměr to byl nepochybně dobrý, ale bohužel z filmu často až nuceně vyznívá, že správně uvařeným jídlem se dají překonat všechny problémy.

Jinak je koncept poměrně zajímavý, mladík ztratí oba rodiče a snaží se pochopit, proč jeho život vypadal tak, jak vypadal. Snímek prostupují retrospektivní zážitky, které se Masatovi vybavují s příchodem na místa, která viděl na fotografiích. Pěkný je i prvek angličtiny, která se v Singapuru stává dorozumívacím prostředkem mezi Masatem a jeho čínsky mluvící rodinou. Jen člověku vrtá hlavou, proč mladý muž neumí čínsky, přestože žil do deseti let v Singapuru a jeho matka čínsky mluvila.

Těžko říct, jestli je to neznalostí asijských kultur, ale snímek působí opravdu nudně. Ke konci se sice mírně zlepší, a dokonce vyvolá dojetí, ale většinu času si člověk přeje, aby už skončil. I přesto, že příběh má velký emocionální náboj, na hereckém projevu s to pozná snad jen ve scéně, kdy Masato křičí na svoji babičku. Jinak jsou všichni nepopsatelně bezemoční a až na Jeanette Aw, která ztvárnila Masatovu matku, trochu bezcharakterní. Nikdo nevystupuje z řady.

Celkově tomuhle Ramenu chybí šťáva. Příběh se zdá být často velmi zmatený a po skončení odcházíme z kina zcela vyčerpaní. Synopse nám před začátkem filmu řekne, že kvůli nečekané životní zkoušce se Masato vydává na cestu do Singapuru, takže čekáme alespoň trochu napětí nebo snad nějakou soutěž. Ale ne, hlavní hrdina hodinu a půl chodí do restaurací nebo vaří v kuchyni a celý snímek vypadá spíš jako turistický průvodce po singapurské kuchyni. Do toho tvůrci přimíchali dojemný příběh a rodinné problémy, které ovšem dobré jídlo vyřeší. Samozřejmě najdeme i pozitiva, jako třeba pěkné oddělení dvou kultur, poznáme, že ač by se to mohlo zdát, všichni Asiaté si nerozumí a musí spolu také mluvit anglicky. Tyto drobnůstky drží Bistro Ramen nad okrajem propasti, protože bez nich by to opravdu byla hodina a půl nudy.
 
 

Pojedu do Singapuru na kole.

Uvařila jsem červíky.

Jsou výborní, opravdu.