Recenze: Téměř dokonalá tajemství jsou německou kopií úspěšného hitu

Kdo je bez viny, ať první hodí mobilem.
 
 
Dali byste svému partnerovi příležitost podívat se do vašeho telefonu? Do takzvané černé skříňky vašeho života? V nenápadném přístroji každý z nás ukrývá soukromé i pracovní kontakty, konverzace a fotky, ať už nevinné či zcela zásadní. Kolik lidí může zcela bez obav říct, že v něm nemají nic, co by mohlo ranit jejich blízké? Německá komedie vypráví o nebezpečných hrátkách s mobilem. U slavnostní večeře se schází čtyři staří přátelé se svými partnery a rozhodnou se během společného času dokázat, že nemají tajemství, právě tím, že budou všechny příchozí zprávy a hovory číst a přijímat nahlas. Znají se přece celou věčnost, takže nemají co skrývat, určitě ne před svými nejlepšími přáteli, natož před svými drahými polovičkami… nebo ne?

Zápletka nabízí celou řadu problémů a témat, do kterých se pustit: samozřejmě jsou tu nevěry, ať už reálné (s velmi reálnými následky), nebo nevinné ve formě dopisování na sociální síti. Řešit se bude ale také kariéra, výchova dětí, finance, sexuální život i orientace. Samozřejmě děj je směřován do extrému, během jednoho večera se takřka u všech postav odhalí nějaké tajemství a tím vznikají průšvihy.

Mnohým divákům může připadat zápletka povědomá a není divu.Mnohým divákům může připadat zápletka povědomá a není divu. Italský originál s názvem Naprostí cizinci zaujal svou aktuálností a důmyslností natolik, že to dotáhl nejen na špičky italských žebříčků návštěvnosti, ale i do Guinessovy knihy rekordů. Dočkal se totiž téměř dvou desítek remakeů, a možná by bylo zajímavé sledovat, v jakých detailech se filmové verze liší neboli jak se promítla nátura národa do verze maďarské, ruské, mexické či jihokorejské.

Režisér a scénárista Bora Dağtekin může být pro českého diváka povědomý díky komediím Fakjů pane učiteli. Během filmu se téměř nehneme z jednoho bytu a samozřejmě se tu především konverzuje. Zatímco originál zvládnul i dramatickou linku a přiměl nás se zahloubat, tady jde pouze o zábavu. A jelikož německý humor musí být vždy o něco očividnější, aby každému došlo, že teď se smějeme a teď ne, herci trochu šaškují. To, co v italské verzi vypadalo tak přirozeně, je tady křečovité. Bez onoho dramatického podtextu a hořké pachuti reality také některé dějové linky nefungují nebo vyzní do ztracena, například problém s alkoholem jedné z postav, což v původním snímku vedlo ke smysluplnému rozuzlení.

Německá verze není příliš nápaditá. Asi jediná invence je jiný závěr a pak to, že hostitel neumí vařit. Polévání kuřete čokoládovou omáčkou má být nejspíš třešničkou na dortu našeho diváckého zážitku. Jde tedy o nenáročnou komedii, která si nevystačí s náznaky, ale vše musí být zběsile zábavné, jasně dané a dopovězené do poslední tečky. Proto ani v závěru nenechá divákově představivosti žádný prostor, aby nad ním snad po odchodu z kina nemusel ještě přemýšlet.

Téměř dokonalá tajemství může divák vnímat naprosto rozdílně podle toho, zda už viděl originál či některý další remake. Pokud ne, čeká ho dobrá zábava, protože příběh je skvělý. Jenže jestli ano, bude otrávený z takřka nulové invence. Prostě to samé s jinými herci, jen trošku hůře podané. Pokud Naprostí cizinci něco bravurně zvládli, pak to bylo vybalancování humoru a dramatu v hořkosladkém celku. Německá verze chce být jen komedií, čímž nás Bora Dağtekin ochudil o výraznější zážitek, ale nejspíš dobře rozumí tomu, po čem jeho diváci touží. Jde stále o velmi dobrý film, problém je, že to je zásluhou tvůrců Naprostých cizinců.
 

„Podívej, tenhle příběh už jsme přece někde viděli…“

Vaříme 20 minut za pravidelného míchání a pořizování selfie.

Přátelé navždy. Nebo do momentu kdy se podívají jeden druhému do telefonu.