Recenze: Proxima je dojemné drama o vztahu matky s dcerou, příběhově však mnoho nenabídne

Jak těžké to mají ženy astronautky.
 
 
Sarah je mladá nadějná astronautka, která se má zanedlouho vydat do vesmíru. Zároveň je však také matkou malé holčičky Stelly. Proxima vypráví o jejich vztahu, vzájemném odloučení a přípravách k odletu do vesmíru. Tím se dějově dotkne tak trochu všeho a ničeho. Snímek totiž nenabízí absolutně žádnou hlubší zápletku, nestane se v něm nic dramatického, nedojde k žádnému konfliktu a závěr není vůbec katarzní. Většinou se nám spíš dostává pouze jedné zdlouhavé expozice. Sledujeme pouze hlavní hrdinku, jak trénuje a připravuje se na misi, a jaký to má vliv na vztah s její dcerou. Ale i když je děj víceméně dost statický, tak baví a daří se mu držet pozornost skoro celou dobu.

A to především díky skvělému hereckému obsazení, kterému vévodí Eva Green (Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti) jako hlavní hrdinka. Green podává velmi kvalitní a procítěný výkon, který nepostrádá hloubku. Její protagonistka působí věrohodně, a chvílemi skoro máme pocit, jako by šlo o skutečnou postavu. Velmi výrazná je pak i Zélie Boulant coby malá Stella. Boulant odvádí, na svůj věk, velmi vyzrálý kus práce, je znát, že má do budoucna velký potenciál. V poslední řadě pak také stojí za zmínku Matt Dillon (Něco na té Mary je) coby americký astronaut Mike a kolega Sarah. Dillonův přednes, i když velmi kvalitní, se může zdát poněkud přehnané a zkarikovaný, jako by se snad snažil o parodickou verzi typického Američana. Díky tomu jeho postava působí trochu mimo, a vedle ostatních nejméně realistiky, jenže to byl nejspíše záměr.

Autentičnost podporuje i prostředí, kde se film odehrává.Zmiňovanou autentičnost podporuje i prostředí, kde se film odehrává. Natáčelo se totiž ve skutečném centru pro vesmírný výcvik, a to v European Astronaut Centre. I díky tomu působí vše věrohodně a realistické, postavy nepoužívají nové lesknoucí se přístroje, ale starší ojeté modely, čímž dostává celková podívaná ten správný feel a my máme pocit, jako bychom spíše sledovali dokument o astronautech, než snímek s nálepkou sci-fi.

On totiž toho vědecko-fantastického je tu opravdu pomálu. Snad jedině to, že se postavy připravují na odlet do vesmíru a sem tam se hovoří o Marsu. Jinak se však režisérka a scenáristka Alice Winocour spíše usilovala o psychologické drama soustředěné na vztah matky s dcerou, v čemž také převážně uspěla.
Mimo to se však Winocour snažila i o trochu více artově vyznívající dílo. S tím souvisí i vizuální stránka, po které Proxima více než zaujme. Od scenerických detailů, jako třeba kočka pijící z půllitru, po poutavé celky, jako je maketa Měsíčního povrchu nebo velkolepý start rakety. Obrazově zkrátka Proxima uchvátí, je znát, že si na této stránce dali tvůrci opravdu záležet. Pojí se k tomu i práce s kamerou, která je povedená a v některých ohledech i poněkud neotřelá. Zaujme například scéna, kdy protagonistka cvičí v centrifuze, točí se a my se díky kameře točíme s ní.

Proxima je po umělecké stránce bezesporu velmi povedená podívaná. Winocour si na tom dala záležet a odvedla kvalitní filmařskou práci. Jediné, kde snímek pokulhává, je scénář, který je bez jakéhokoliv náboje a dramatického pnutí. Zkrátka nám jen unyle, ale poutavě, vypráví o výcviku hlavní hrdinky a jejím vztahu s dcerou. Díky bohu má však Proxima zajímavé postavy, a ještě lepší herecké obsazení, díky kterému se většinu času nenudíme. Díky nim i hravé vizuální stránce je celý film více realistický, a chvílemi působí spíše jako dokument o výcviku astronautů, spíš než slibované sci-fi. Z toho tu najdeme opravdu po málo. Kdo čeká vesmírné dobrodružství, bude možná trochu zklamán, kdo se spíše těší na drama o vztazích z neobvyklého prostředí, bude spokojen.
 

Osvěžující.

Podepíšeš se mi na sádru?

A u Měsíce bychom měli odbočit doleva.