Recenze Žaluji!: Polański připomene slavnou Dreyfusovu aféru. Historické drama zamrazí i aktuálností

Jedna z nejpalčivějších afér evropské historie ožívá ve snímku Romana Polańského. 
 
 
Kauza, kterou by Francouzi nejspíše raději vymazali ze své historie, ale významně ovlivnila evropské dějiny. O takzvané Dreyfusově aféře něco zaslechl kde kdo, ale o co v ní skutečně šlo se rozhodl osvětlit známý francouzsko-polský režisér Roman Polański.  A výsledek v podobě dvouhodinového historického dramatu rozhodně stojí za pozornost.

Mladý, ambiciózní, židovský důstojník francouzské armády kapitán Alfred Dreyfus byl v lednu 1985 obviněn ze špionáže pro nepřátelské Německo. Ve zrychleném a mimořádně pochybném procesu ho justice prohlásila za vinného a odsoudila k doživotnímu vězení na Île du Diable – takzvaném Ďábelském ostrově, čtrnáctihektarové tečce uprostřed oceánu náležící k Guyaně.

S Dreyfusem odsouzeným ve vykonstruovaném procesu by byl amen nebýt mimo jiné plukovníka Georgese Picquarta. Ten byl Dreyfusovým učitelem, nadřízeným, svědkem veřejného ponížení, ale i tím, kdo bojoval za jeho propuštění a spravedlivý proces. A právě z jeho perspektivy se Polański rozhodl celý příběh vyprávět.

Spolu s Picquartem tak mají diváci možnost projít celou kauzou od začátku až do konce.Spolu s Picquartem tak mají diváci možnost projít celou kauzou od začátku až do konce. Co se týče detailů, historických souvislostí i komplikovaného politikaření – Polański na nich nešetří. Přizpůsobuje tomu tempo vyprávění. To je pomalejší a pomůže v orientaci méně zběhlým v historii, na jiné ale bude možná až příliš táhlé.  Děj však graduje, napětí je všudypřítomné, a s pomocí důmyslně zvolených dramatických prvků si i historickému exkurzu do Francie devatenáctého století daří držet pozornost. O to lépe, že se režisér rozhodl film za každou cenu natočit ve francouzském jazyce, aby zachoval autentičnost. Což může znít jako samozřejmé, ale mnohé americké producenty to nepotěší.

Pevnou opěrkou pro film jsou i herecké výkony, především pak autenticky namaskované duo Jean Dujardin (jako Georges Picquart) a Louis Garrel (v roli Dreyfuse), jimž není těžké uvěřit každé slovo i drobnou, mnohdy na první pohled nenápadnou mimiku obličeje, která za ně vypráví i ve chvílích naprostého ticha.

Ve filmu nechybí také propracované historické reálie včetně slavného otevřeného dopisu spisovatele a novináře Émile Zoly, který se na Dreyfusovu obhajobu postavil v textu J’accuse! neboli Žaluji!. Právě medializace kauzy v novinách L’Aurore přispěla k tomu, že se nakonec Dreyfus dostal na svobodu, i když za ne zcela příznivých okolností.

Morální dilema, kterému poměrně antisemitsky založený Picquart čelí, je významným pilířem Polańského vyprávění a dává snímku přesah. Manipulace s veřejným míněním, korupce a nenávist vůči menšinám jsou stále aktuální témata. A jakmile si člověk uvědomí, že ani o téměř dvě století později nejsou v Evropě alarmující justiční procesy ničím nereálným, zamrazí až do morku kostí.

Opomeneme-li Polańského dlouhodobý zájem o toto historické téma, není vzhledem ke kauzám spojeným s režisérovým osobním životem příliš divu, že se rozhodl právě pro ztvárnění Dreyfusova příběhu. Staví diváky před hluboko zakořeněné emoce i politické a filozofické otázky, na něž není jednoznačná odpověď dnes stejně jako v roce 1985.
 

Picquart (vlevo) a Dreyfus (vpravo). Muži, kteří se lišili snad ve všem, ale pravda a spravedlnost pro ně byly posvátné.

Proces zasáhl i Picquartův osobní život. Polański popisuje kaskádu skandálů, která se na Dreyfusovu aféru nabalila.

I když je justice a vláda prošpikovaná korupcí, novináři jsou poslední nadějí.