Recenze: Zrcadla ve tmě je experimentální nízkorozpočtový debut Šimona Holého, který vyvolá vlnu nepochopení

Vztahy, tanec a sebeláska.

To jsou přesně tři primární témata, kterými se zabývá drama Zrcadla ve tmě, režisérský a scenáristický celovečerní debut Šimona Holého. Ten se ve své prvotině zaměřuje na vztah dvou mladých lidí, Marie a Františka, zkoumaný skrze optiku jejich vzájemného rozhovoru, při kterém na přeskáčku odpovídají na otázky ze vztahového kvízu. Do toho je to pak prolnuto dějovou linkou zaměřující se na Marii a její tanečnickou dráhu a s tím spojené nekončící tréninky. Skrz to se nám otevírá povaha její osobnosti a její komplikovaný vztah především k sobě samé.

Co však zaujme je fakt, že je to celé natáčeno černobíle a ve starém čtvercovém formátu 4:3.Holého snímek tak nabízí poměrně dost a poměrně hutná témata, i když se to na první pohled nemusí zdát. Z vizuální stránky je totiž celá podívaná velmi simplicitní, ale elegantní. Na první pohled jde znát, že jde o nízkorozpočtový film, neboť většina jeho děje se odehrává buď v malém městském bytě za jedním stolem, nebo ve stísněném tanečním studiu. Co však zaujme je fakt, že je to celé natáčeno černobíle a ve starém čtvercovém formátu 4:3. To dodává podívané zajímavý artový nádech a umocňuje stísněnost Mariiny postavy.

Tato je centrem veškerého dění ve snímku a Alena Doláková coby Marie se s tímto nese dobře. Doláková podává solidní výkon, který sice není nijak extrémně výrazný, ale slušně obstojí, jako hlavní protagonistka. Nehledě pak na to, že na sobě dobře nese tíhu jakožto centrální charakter celého filmu. Kromě ní se zde vyskytuje několik dalších postav, které mají sice na první pohled vedlejší a nevýrazné role, avšak všechny hrají důležitou úlohu v dotváření Mariina charakteru. Ať už jde o jejího přítele, matku, nejlepší kamarádku či tanečního choreografa, všichni do jednoho mají významný podíl na vývoji Marie, i když se jim nedostává moc času, neboť všechna pozornost je soustředěna právě na zmíněnou Marii jakožto hlavní hrdinku.

Z příběhové i postavového hlediska tak snímek Holého dostatečně zaujme, ale je jasné, že nepůjde o podívanou pro všechny. Je tu řada aspektů, kterými se Holý snaží navodit artovou a uměleckou stránku svého díla. Skrz dialog protnutý tanečními tréninky a komplexní neobvyklé vizuály (černobílý filtr a zmenšený zastaralý formát), se snaží vytvořit nevšední drama, ale ne ve všech ohledech se mu to daří. Snímek je zkrátka v mnoha ohledech až příliš moc bizarní a vyhýbá se normálu, že klasického diváka zkrátka nezaujme. A navíc roztáhlý osmdesátiminutový děj v mnoha ohledech znudí.

V závěru jsou Zrcadla ve tmě poměrně ambiciózním debutujícím pokusem Šimona Holého o nevšední nízkorozpočtové artové drama. Samotná tématika je zajímavá a dialog mezi protagonistkou a jejím přítelem nabízí plno záživných momentů zavádějících k zamyšlení, ale příběh je díky tomu bohužel místy příliš monotónní. Nepomáhají ani taneční scény s povedenou choreografií, které jsou odvedeny kvalitně, a i když občas oživují děj, tak zkrátka nestačí k tomu, aby více bavil. Zrcadla ve tmě tak nabízí spoustu dobrých prvků, včetně hereckých výkonů, které ale dohromady působí nesourodě a vytváří neobvyklou, ale nezáživnou podívanou pro velmi specifické publikum.

  Taneční choreografie na téma Maryši…

 …vztahová dramata…

 …a láska na všechny způsoby.