Recenze: Il Boemo je působivá podívaná, která ve vás možná probudí lásku k opeře

Slávu zapomenutého skladatele se snaží oprášit Vojtěch Dyk s Petrem Václavem.

Uvěřitelně ztvárnit něčí zápal a celoživotní oddanost hudbě a předat je na filmové plátno, to je poměrně těžký oříšek. Zvláště když je ona hudba operní a zavítáme do 18. století. Tenhle historický výlet v české koprodukci ale stojí za zkoušku. Dnes patří hudební hvězdy mezi nejzářivější celebrity a nejbohatší a nejvlivnější osobnosti vůbec. Pár století nazpět za úspěchem ale stála neutuchající dřina, umělec byl obklopen movitými lidmi, aniž by sám mohl dosáhnout bohatství a byl brán šlechtou jako něco víc než prostředek k zábavě. Stačila změna v repertoáru divadla nebo nelibost někoho významného a úspěch byl ten tam.

Velmi líbivá podívaná představuje život Josefa Myslivečka, přezdívaného Il Boemo. Sledujeme jeho kariéru v Itálii od počátků, jak se vypracoval od učitele hudby k uznávanému skladateli. Zásadní částí jsou jeho vztahy – profesní i milostné – s významnými ženami tehdejší doby. Jeho životní příběh byl hodně o štěstí, kontaktech s těmi správnými lidmi a uspokojování potřeb mocnějších a výše postavených. A nejen uměleckých potřeb.

Je nesmírně snadné zapomenout, že sledujeme (především) český film, a to se jen tak nestává.Je nesmírně snadné zapomenout, že sledujeme (především) český film, a to se jen tak nestává. Jeho velkolepost je obdivuhodná, věrnost vykreslení tehdejší doby excelentní. Snímek si (snad kromě jedné scény) nelibuje v extravaganci, drží se při zemi a poctivě, ovšem s nutným zápalem, se věnuje vyprávění, stejně jako jeho hlavní hrdina hudbě. Decentně zobrazuje, jak ústřední postava bojuje s romantickými city, které nikdy nesmí vyjít najevo. Nakonec raději věnuje veškerou lásku své tvorbě. Jedním z vrcholů je, když se Mysliveček jakoby mimochodem setká s mladým Mozartem.

Děj se odehrává v různých italských městech, chvilku i v Praze, ale stěhování mezi lokacemi je spíše symbolické, protože se pohybujeme takřka celou dobu v interiérech. Nijak to ale neškodí, každým historickým snímkem se nemusí každých pět minut ostentativně prohnat kočár s koňmi. Pochopitelně se tu nemůžeme nabažit honosných kostýmů, masek, a především hudby. Nutno vyzdvihnout také působivé zpracování tváře znetvořené syfilidou. Občasnou tíživou atmosféru snadno rozčísnou výstřední výstupy někoho ze společenské smetánky.

Il Boemo je krásný a vážný snímek, který by možná mohl některým neznalým divákům pootevřít dveře k lásce k opeře. Vyžaduje však od nich spoustu trpělivosti, snímek má 140 minut a některé pasáže jsou chtě nechtě únavné, film často nedokáže vzbudit emoce a dojetí, které by mu velmi slušely. Dokáže nás přiblížit k Myslivečkovi jako umělci, ale ne jako člověku. Petr Václav, který se chopil scénáře a režie a na snímku pracoval přes deset let, však nedokáže nic změnit na tom, že opera je na poslech náročná a snadno si nezíská srdce jen tak někoho, což má přirozeně dopad na množství emocí, které v nás film dokáže vzbudit. Nakonec ho tak dokáže skutečně docenit jen pár diváků, pro jiné může být naopak ubíjející. S tím se však nejspíš počítalo.

Milovníci vážné hudby, natož opery, nemají moc často důvod těšit se do kina. Il Boemo je ale svým kvalitním a poctivým zpracováním velmi potěší, skvěle vystihuje dobu, všechny složky filmu se elegantně doplňují. Snímek dokáže zářit, aniž by byl kýčovitý a přehnaně melodramatický. Jeho pomalé plynutí vyžaduje trpělivého diváka, který si dokáže vychutnat každý jeho propracovaný detail. Snad jen kdyby v nás dokázal vzbudit trošku více emocí…

Rozhodně je na co se dívat!

… a také co poslouchat.

Modleme se, ať se to divákům líbí.