Recenze: Světýlka ukazují, jak se idylický dětský den mění v budoucí sezení u terapeuta

Tohle mohl být fantastický kraťas.

Pokud s odcházejícím létem hledáte podívanou, která vás zahřeje u srdce a připomene nostalgii dětství, dny plné sluníčka a hihňání, Světýlka Beaty Parkanové vám asi nebudou úplně vyhovovat. Jistě, mají dětskou hrdinku, malou Amálku (hraje ji nesporně talentovaná Mia Bankó), ale tento film přes sluneční paprsky ukazuje, jak se nad jednou rodinou stahují mračna. A jak to všechno vnímá malé, zmatené dítě.

Jsme vrženi do jednoho dne v životě Amálky, dívky, která chce jen trávit čas se svými milovanými, hrát si s nimi a s kocourem, ale místo toho se ocitla uprostřed chaosu dospěláků kolem ní. Jsou ztraceni ve svých vlastních krizích a malá Amálka je najednou odkázána sama na sebe. Snaží se pochopit smysl rozhovorů vyslechnutých zpoza dveří, rozumět slovům, která nezná, přesto vždy vycítí z napjaté atmosféry, že se na sebe lidé kolem ní zlobí. Není to příběh o dospívání, spíš o tom, jaké škody můžeme napáchat na dětské duši, kterou bychom jako ti velcí a rozumní měli chránit. Měli bychom už dávno vědět, co se má dělat a co ne, jak se k sobě chovat.

Film láká na to, že je viděn dětskýma očima, ale nenechte se zmást, Světýlka jsou stejně tak o dospělých jako o malé Amálce. Zatímco kamera zůstává v její výšce, skutečný konflikt – propukající manželskou krizi a existenciální krize dospělých – divák zachytí, ačkoli zůstáváme v podobné nevědomosti jako nebohé dítě.

Chápeme, že se její svět a pocit bezpečí hroutí, ale o ničem jiném vlastně film není a tak nám jeho ubíhající minuty připadají jako věčnost.Promluvme si o příběhu, nebo spíše o jeho nedostatku. Děj by se snadno vešel do jedné smsky. Amálčini rodiče (Elizaveta Maximová, Marek Geišberg) se citově rozcházejí, což ona tak docela nechápe, a prarodiče (Veronika Žilková, Martin Finger) se ji snaží rozptýlit drobnými výlety a jídlem. S Amálkou divák cítí, opravdu cítí, její nejistota je hmatatelná. Chápeme, že se její svět a pocit bezpečí hroutí, ale o ničem jiném vlastně film není a tak nám jeho ubíhající minuty připadají jako věčnost. Nemá sice ani 80 minut, ale my cítíme každou vteřinu.

Vrcholem je však Mia Bankó, která celý film nese na svých drobných bedrech a na svůj věk podává odzbrojující výkon. Kamera se jí drží jako klíště a ona to zvládá jako profesionálka, která v některých momentech dokáže být nevinná i moudrá. Kéž by jí scénář dal trochu víc práce! Místo toho sledujeme v dlouhých záběrech, jak se hrdinka potuluje a zpracovává svůj rostoucí neklid, zatímco dospělí se objevují a mizí jako přízraky dramatických zápletek, které se nikdy plně neuskuteční.

Přestože se Světýlka pyšní minimalismem, neospravedlňuje to čas, který je potřeba k tomu, aby nás snímek někam dovedl. Jako by Parkanová měla velkolepý nápad, ale zapomněla vyplnit mezery, však víte, skutečným dějem. A přestože film skvěle ukazuje dětský svět, příliš ho do něj nezapojuje. Výsledkem je film, který navzdory intimnímu tématu působí emocionálně odtažitě.

Kamera a atmosféra jsou nadprůměrné, jako když listujeme albem fotek z letních prázdnin z našeho dětství, jen se na fotkách všichni zapomněli usmívat. Dokonale zachycuje ticho a izolaci dětského světa a vyvolává nostalgii po dnech strávených lezením po stromech a odposloucháváním hádek dospělých. Jenže styl převažuje nad obsahem a po chvíli začnou dlouhé záběry a poetické obrazy působit spíš jako okatá vycpávka. Jeden půvabný, ale prosťoučký nápad prostě na utáhnutí filmu nestačil, nebo alespoň Parkanová ho nedokázala převést v podívanou, která by nás pohltila.

Pocit dokonalého bezpečí zažijeme jen v dětství.