Povídali jsme si s vynikající českou herečkou, která byla v minulosti nominovaná na Cenu české filmové kritiky za filmy Posel a Slovo. V současnosti ji stále můžeme vidět v kinech v roli Ivety v komedii Ovce žerou první.
Film Ovce žerou první se natáčel už v roce 2023. Z jakého důvodu trvala postprodukce tak dlouho?
Ovce žerou první je nízkorozpočtový film a během toho času se pořád ještě sháněly peníze, aby bylo možné zaplatit zvukaře, střihače a další členy štábu.
Film má nakonec nějakých 85 minut. Vybavíte si, jestli existují vynechané scény, které se do finálního sestřihu nedostaly? Myslím, že přímo scéna není vystřižená žádná, ale v některých jsou zkrácené dialogy, protože režisér a scenárista Jan Musil Přejmenovaný měl větší zkušenosti s psaním divadelních her. A během střihu zjistil, že slovo ve filmu funguje jinak než na divadle.
Tím, že bylo nízkorozpočtové, bylo natáčení docela intenzivní. Takže jaká je první věc, která se vám vybaví v souvislosti s natáčením filmu Ovce žerou první?
(úsměv) Co se mi první vybaví? Tak to vám ráda řeknu. Vybaví se mi to, že jsme s Honzou přespávali na ubytovně v Pardubicích. A protože se točilo 13 dnů za sebou, spali jsme tak, aby měl každý svůj pokoj, abychom jsme se navzájem nebudili. Ale než jsme šli spát, tak jsme vždycky seděli společně na posteli a navzájem jsme si říkali zážitky. Honza nadšeně mluvil o všech hercích a herečkách, ale jenom mně nikdy nezmínil. Pak už jsem z toho byla nervózní a začala jsem si říkat, že třeba lituje, že mě obsadil. Tak jsem čtvrtý den sebrala odvahu a na té posteli, s nohama pod bradou, jsem mu řekla: „Honzo, ty lituješ, že jsi mě obsadil?“ A on na to: „Co? Proč?“ A já: „No, protože mluvíš o všech hercích, ale o mně jsi neřekl ani slovo.“ A on začal mávat nekontrolovatelně rukama kolem těla a překotně říkal: „Co? Já tě beru jako samozřejmost, ty jsi skvělá jako vždycky.“ (úsměv)
Musíme zmínit, že Honza (Jan Musil, který si ke jménu přidal přídomek Přejmenovaný pro shodu jmen s jiným známým nositelem téhož jména – pozn. aut.) je váš dlouholetý partner. Předpokládám, že je to tak, že tu roli psal původně přímo pro vás …
Myslím si, že Honza vůbec nepíše role přímo na tělo. Vidí postavy, ale nevidí konkrétní obličej herce. Castingem jsem prošla tak, že mi jednou v kuchyni řekl: „Napsal jsem scénář a chci, abys mi přečetla tyhle dialogy.“ Přečetla jsem mu je a chtěl je přečíst znovu. Teprve potom řekl, že můžu hrát Ivetu. Myslím si, že na herce je opravdu tak přísný, že kdybych mu do filmu neseděla, tak mi tu roli nedá. Pečlivě si herce vybírá. Třeba na roli, kterou hrají Alena [Doláková] a Michal [Balcar], byl velký casting. Už si to přesně nepamatuju, ale myslím, že takových deset až dvanáct hereček a herců na ty role měl a všichni o ně moc stáli. Herci okamžitě vyčichají dobrý scénář.
Nabízí se otázka, jak byste to vzala, kdyby vás nakonec neobsadil …
Mrzelo by mě to fest! Honza je opravdu dobrý režisér. A hrát jeho dialogy je pošušňáníčko. Ale on je chytrý, takže ví, jak dobrou herečku doma má. To je jeho štěstí. (smích)
V roce 2023 jsme se potkali zhruba dva měsíce před začátkem natáčení. Říkala jste, že když máte před natáčením, býváte tolik soustředěná, že se třeba ani nedíváte na filmy. Jakým způsobem teda probíhala vaše příprava na roli Ivety?
Většinou mám fakt mravenčí přípravu. Ale nechtěla bych to rozebírat do detailu, protože si myslím, že to má být moje tajemství. Přeju si, ať mají potřebu o mých rolích mluvit diváci. Mým úkolem je hrát. Nechci jim předkládat návod k použití k mým rolím. (úsměv)
Jsou režiséři a scenáristé, kteří napíšou scénář, a pak někomu, komu věří, ten scénář čtou a ptají se na zpětnou vazbu. Fungovalo to takhle i u vás? Jak u scénáře, tak třeba i během postprodukce?
U postprodukce jsem nechtěla být, protože jsem byla do toho natolik vtažená, že bych nebyla dobré oko. Ale jinak mi Honza, když píše, ty věci dává číst. Ve filmu Havel je hrozně vtipná scéna, kdy Václav dá přečíst něco Olze a ona při tom čtení vzdychne. A on se pak hned ptá, proč vzdychla. A to je přesně to, co dělá Honza taky. Takže já jeho scénáře už nechci vůbec číst v místnosti, kde je on, nebo když je někde poblíž, protože je schopný poslouchat za dveřmi. A když se třeba hlasitěji zasměju, tak se hned otevřou dveře a on se ptá, čemu jsem se zrovna zasmála. (úsměv)
Vybavíte si, jaký byl pro Honzu prvotní impuls, že se rozhodnul natočit film o motivačních řečnících?
To vím. Přišel domů a řekl, že potkal jednu kamarádku, která byla nešťastná. Za dva týdny ji potkal znovu a byla šťastná, protože se z ní stala koučka. Přišlo mu to jako zajímavé téma, že nešťastný člověk motivuje ostatní lidi a říká jim, jak mají žít a co mají dělat.
Natáčelo se v Pardubicích, což je město známé především díky dvěma věcem. Jednak je to proslulý perník, a jednak Velká pardubická. Takže kdybyste si mohla vybrat, vyrazila byste se radši podívat na Velkou pardubickou, anebo byste si dala proslulý pardubický perník?
Já bych si dala Velkou pardubickou, kdybych ovšem na ni už nebyla. Jednou mi to stačilo, protože když kůň spadne, všechna krása pro mě končí. Ale jsem ráda, že jsem to zažila se vším, co k tomu patří. Měla jsem obrovský klobouk, jela v kočáře, užívala si pozornost i spoustu úžasného jídla ve VIP salónku. Jsem za to pozvání vděčná. Ale čichat v lese k mechu je pro mě lepší.
Závěrečnou písničku k filmu Ovce žerou první nazpívali Ready Kirken. Patří tahle skupina k vašim oblíbeným?
Jasně, znala jsem je. Nejsem ale žádný velký muzikant. Trochu jsem zamrzla u velkých hlasů černošských zpěvaček. Pořád dokola si pouštím Ettu James a Arethu Franklin. Z českých mám ráda Zuzanu Navarovou, Radúzu, Hanu Hegerovou, … Baví mě dobré texty.
Už jsme zmínili, že Ovce žerou první jsou filmem, který vypráví taky o motivačních řečnících. Byla jste někdy u některého?
Ne. Četla jsem různé motivační knihy, ale přímo na přednášce jsem nebyla. To mě neláká.
V čem se podle vás liší Ovce žerou první od ostatních českých komedií?
Je to opravdu neskutečně dobrý scénář, skvěle napsané dialogy … Myslím, že to byl důvod, proč i herci, kteří jsou zvyklí hrát ve filmech a v seriálech velké role, vzali v Ovcích malé roličky. Scénář se jim líbil a chtěli být při tom. Honza byl kolikrát sám překvapený, že na tu roli kývli. Třeba Viktor Dvořák má snad jenom čtyři slova, ale chtěl tam hrát, protože je to zkrátka chytrá drzá komedie. Každá scéna má pointu, nejsou tam žádné vycpávkové scény. Smějete se situacím, ale ne hláškám. Pár jich tam sice je, ale vychází z charakteru a nejsou prvoplánové. Herci v tom filmu mají, co hrát. Není to laciná komedie. Smějete se, ale vlastně vás při tom trochu mrazí. (smích) To byl Honzův záměr.
V roce 2023 jste hrála v jiné komedii Lítá v tom. Zkoušela jste si k vaší postavě vymyslet backstory?
Už jste mi říkal, že vás ta postava zaujala a že byste o ní chtěl vidět samostatný film. (úsměv) Nijak do hloubky jsem o ní nepřemýšlela, ve smyslu kdo to je, odkud přišla a kam půjde. Ale potěšilo mě, že vás tolik zaujala. Myslím, že byste to měl faxnout režisérovi Tomášovi Dianiškovi, že by druhý díl mohl být o téhle kudrnaté paní. (smích)
S Honzou jste vlastně spolupracovala i na krátkometrážním filmu Nejlepší kamarádky, ve kterém hrajete s Berenikou Kohoutovou a vlastně taky s Honzou Dolanským. Myslíte, že by se tenhle film, který je pořád ke zhlédnutí na YouTube, dal rozšířit do celovečerní podoby?
Honza to původně napsal jako divadelní hru, ale neudal ji, tak z toho udělal alespoň tenhle krátký film. A já jsem si jistá, že celovečerní verze by byla úžasná! A naopak Ovce žerou první by byla skvělá hra v divadle. Jsem přesvědčená, že je to otázka času, kdy Honzovi nějaký dramaturg zavolá. Vsadíme se? (smích)
Tak určitě můžeme. Ale má Honza v současnosti napsaný nějaký další projekt?
Teď točí jeho scénář producent Pavel Vácha, ale Honza nerežíruje. Chystá ještě další filmy, takže toho má tolik, že v tom sama přestávám mít přehled. (úsměv) Ale hrozně moc mu držím palce.
V průběhu filmu Ovce žerou první se objevují na plátně různá moudra, kterými vlastně vůbec není špatné se řídit. Jedno z nich například říká, že z počátku se i velký úkol může zdát nerealizovatelný, ale že to platí opravdu jenom z počátku. Stalo se vám někdy, že jste se ocitla v situaci, kdy vám něco přišlo nezvládnutelné, ale ve finále to bylo mnohem snadnější, než to původně vypadalo?
No jasně! Přihlásit se na konzervatoř! Když jsem zjistila, že se tam hlásí třeba 150 hereček a vezmou čtyři, tak mi to přišlo naprosto nereálné. Dostala jsem se, a pak přišlo krátké období, kdy jsem měla veliké sebevědomí a moře po kolena (smích). Měla jsem pocit, že od Brna po Berlín není lepší herečky. (úsměv)
Je v Ovcích scéna, u které vás třeba mrzí, že jste nemohla být její součástí?
Vlastně ne, to mě vůbec nenapadlo. Tím, že to byl Honzův první celovečerní film, jsem cítila tak velkou zodpovědnost, že jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, že bych mohla být ještě někde navíc. Soustředila jsem se na svoje scény a celý ten proces velmi prožívala. Ale nedala jsem před ním nic znát.
A nachází se ve filmu scéna, ve které se Honza inspiroval vašim společným soužitím? Třeba co se týče toho nechávání kupiček věcí různě po bytě?
My jsme s Honzou už skoro dvacet let. Nic si neodpustíme, ale nikdy nepřekročíme tu hranici, že bychom byli na sebe zlí. Jednou jsem ho něčím strašně naštvala a čekala jsem, že mi poprvé řekne něco ostřejšího. On se zhluboka nadechnul a křičel: „Ty, ty …Ty kozo!“ A pak odešel. U některých scén v Ovcích mě mrazí, ale my se tak k sobě nechováme. I po těch letech mezi námi pořád cítím velký respekt jeden k druhému.
Takže to nebylo tak, že by na vás byl i na place přísnější? Nebo naopak mírnější?
A to zase jo. Byl na mě přísnější, ale bylo to skvělé. Jeho neopiju rohlíkem jako ostatní režiséry. On mě opravdu zná. Třeba jsme jeli složitou, rychlou a emotivní scénu, po které jsem si v duchu říkala: „To koukáš, Honzo, jak válím, co?“ A on mi do ucha zašeptal, že to sjedeme znovu, protože to dokážu zahrát ještě líp. A měl pravdu. Takové výzvy mě baví, protože jsem duší sportovec.
V jeden moment ve filmu říkáte: „Prodejte mi vaší práci.“ To jako herečka dobře znáte z konkurzů, kde musíte prodat vaši práci co nejlépe, abyste roli dostala. Stalo se vám někdy, že jste měla pocit, že vám konkurz nevyšel a nakonec vás vybrali?
Můj instinkt je v tomhle většinou dobrý. Jak herci říkají, že nemají rádi konkurzy, tak mně to nevadí, jelikož jsem soutěživá. Nedávno se mi ale poprvé stalo, že jsem se na konkurzu vtáhla do sebe natolik, že jsem pomalu ani nebyla schopná mluvit. Byl to velmi mladý režisér, kterého si velice vážím, ale nechci ho jmenovat. (úsměv) Přitom se na mě předtím byl podívat na divadle, kde jsme si po představení povídali. Nabídnul mi nádhernou roli, ale na tom konkurzu jsem poprvé zamrzla. Byla jsem na sebe naštvaná, ale už jsem si to odpustila. I když tehdy bych se nejraději pokousala. (úsměv)
Ovce žerou první je satirický film. Mám pocit, že se satirou se v současnosti musí nakládat obezřetně, protože se stává, že ji lidé nepochopí. Výbornou satiru dělali Voskovec a Werich, které zmiňuju proto, že jste hrála v představení Korespondence V+W. Je nějaký satirický film, který máte ráda?
Když jsem Ovce poprvé viděla, měla jsem strach, že bude bavit jenom určitou sortu lidí. Ale když jsme měli předpremiéry, tak mě překvapilo, že to baví lidi napříč generacemi i lidi různého vzdělání. Z toho mám obrovskou radost.
Nejsem velký znalec filmů. Radši si v nich zahraju, než abych se na ně koukala. Když jsem studovala, tak mě bavilo být s kamarády a řešit existenciální otázky. (smích) Pak jsem nastoupila do divadla, takže pro mě existovalo jenom divadlo. Když se řekne film, jako první se mi vždycky vybaví Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Můj pradědeček bydlel v chaloupce v Českém ráji, které byla úplně stejná, takže pro mě to je neuvěřitelný sentiment. Je to moje dětství. Ale miluju filmy Terrence Malicka. Tenkou červenou linii, Strom života, Skrytý život … Já vnímám slovo umění jako něco strašně vysokého, nedosažitelného. A on je pro mě opravdu umělec a jeho filmy jsou pro mě uměním.
V jeho posledním filmu, který je stále v postprodukci, protože postprodukce u Terrence Malicka trvá ještě déle, než trvala u Ovce žerou první, hraje Karel Roden. Mělo by jít o další převyprávění života Ježíše. Nicméně, tradiční otázka na závěr. V jakých dalších filmech, seriálech nebo divadelních hrách vás budeme moct v nejbližší době vidět?
Teď budu mít předpremiéru v divadle Rubín. Je to inscenace Korále okolo hrdla. Bude to bomba! Režíruje neuvěřitelná Eliška Balog. A na podzim bych měla poprvé zkoušet dvě divadelní věci najednou, což jsem nikdy nedělala. To bude velké sousto. Jedno z těch divadel bude Viola. A střídat Národní divadlo s malými prostory mě moc baví. Režisérka Beata Parkanová mé hostování ve Viole vtipně glosovala: „Gábi, to budou největší prsa v nejmenším divadle!“ No, takže se rýsuje trhák. Říkám já! (smích)
