Opravdu se nestává často, aby se počiny, ve kterých se mluví především španělsky, dostaly do českých kin.
Příběh, resp. možná spíše dění je rozprostřeno do pěti červencových dnů roku 2004. Zajímají nás však dvě časové roviny, takže se vrátíme i do 80. let minulého století. Hlavní hrdinkou je nesmírně sympatická Marina, která naposledy slavila osmnáctiny a která míří do známého galicijského města Vigo, aby vyplnila mezery ve své vlastní minulosti. Oba rodiče byli závislí na tvrdých drogách, takže se už od dětství protlouká světem bez nich. Chce studovat film. A když na matrice zjistí, že bude potřeba v jisté věci zjednat nápravu, vydá se tady za svými žijícími příbuznými, kteří by jí snad mohli vypomoct osvětlit nějaké nejasnosti. Matčin deník sice na první pohled představuje dobrý zdroj informací, ale vzhledem k tomu, že její nejlepší kamarád byl na heroinu, se jim nedá stoprocentně věřit.
Samotné slovo Romería znamená duchovní pouť. Důležitější ovšem je, že i kdybychom si o filmu před jeho zhlédnutím nic nezjišťovali a vyrazili bychom na něj třeba jenom na základě plakátu, budou nám nejdéle v polovině bezmála dvouhodinové stopáže jasné dvě věci: jednak to, že jej režírovala žena, a jednak, že sledujeme události, které jsou pro ni osobně nepochybně velice důležité z hlediska vyrovnávání se s nějakými vlastními prožitky, ne-li přímo traumaty. Marina a autorka Carla Simón jsou do značné míry jednou a tou samou osobou. Rodačka z Barcelony tedy stvořila svůj třetí celovečerák. Vlastně ve všech našla inspiraci ve svém životě a všechny zanechaly výraznou stopu na světových festivalech. Řada filmařů už pátrala po své identitě, případně natáčeli o tom, co sami zažili. K takovým se zdaleka neřadí jenom Steven Spielberg (Fabelmanovi), Paolo Sorrentino (Boží ruka) či Noah Baumbach (Oliheň a velryba).
Pokaždé se jaksi jedná o vstup na tenký led, protože pro autory sice může takový film znamenat účinnou formu terapie, nicméně diváci a divačky nemusí najít ani pochopení, ani nemusí rozpoznat skutečnou hloubku daného dílka.Pokaždé se jaksi jedná o vstup na tenký led, protože pro autory sice může takový film znamenat účinnou formu terapie, nicméně diváci a divačky nemusí najít ani pochopení, ani nemusí rozpoznat skutečnou hloubku daného dílka. Romería z tohoto úhlu pohledu funguje hodně dobře, ačkoli opravdu poutavá začne být až během čtvrtého dne, kdy ty občasné zdánlivě surreálné/magicko-realistické momenty přejdou v jednu souvislou retrospektivní pasáž, ve které hlavní hrdinka jakoby odpluje na loďce zpátky do 80. let a ve které sledujeme především její rodiče během toho, jak (si) užívají, jelikož se nedá tvrdit, že by potřebovali prostřednictvím drog utéct z pro ně tíživé reality. Spíše jde o z nudy pramenící mladickou nerozvážnost, jelikož jim vlastně nic nechybí – včetně svobody, neboť diktatura skončila už v předchozí dekádě.
Taky v rámci této retrospektivní sekvence má dokumentární styl svoje velké opodstatnění, protože se jedná o zfilmování toho, co je napsáno na stránkách onoho deníku, který si doopravdy vedla režisérčina matka, což asi vysvětluje i tu nenadálou nahotu. Někdy možná můžeme mít trochu chaos ve všech bratrancích a sestřenicích a dalších členech rodiny, nicméně středobodem vyprávění zůstává Marina, kterou poutavě ztvárňuje nesmírně sympatická Llúcia Garcia, která si střihla dvojroli, poněvadž ztvárňuje také matku. V roce 2004 se striktně vyhýbá neřestem (pomineme-li z pomsty pramenící házení listí do bazénu) a od příbuzných se dozvídá informace, které nám třeba nebudou připadat tolik významné a šokující, avšak ona díky nim objevuje vytouženou pravdu, která je pro ni nesčetněkrát důležitější než peníze, které dostane od dědy na studium.
Romería je celkem pozoruhodný film, který určitě má šanci oslovit české diváky a divačky, byť jej tedy více ocení ti, kteří dávají přednost festivalovým titulům. Pro ty mainstreamové může být někdy kontraproduktivní, když tvůrce dostane od producentů absolutní volnost, aby mohl říct úplně všechno, co chce – místo toho, aby se soustředil především na to, co je opravdu důležité. Podobný problém má například Ari Aster, který se minulý rok se svým filmem Eddington v Cannes také ucházel o Zlatou palmu. Nakonec ji v konkurenci dvaadvaceti projektů získala Drobná nehoda, jejíž hrdinové a hrdinky se rovněž vyrovnávají s velice nepříjemnou minulostí. A zároveň pro ni platí, že fakticky zanechá silnější dojem, přestože (nebo protože?) z hlediska využívání filmové řeči je o poznání konzervativnější a tradičnější.
Marininým rodičům nikdo tenkrát neřekl, že drogy jsou špatné.
Marina ví, že příbuzné si nevybíráme.
Věnovat se filmu by nejlepší nápad, který Marinu napad.
Romería
Romería je celkem pozoruhodný film, který určitě má šanci oslovit české diváky a divačky, byť jej tedy více ocení ti, kteří dávají přednost festivalovým titulům. Pro ty mainstreamové může být někdy kontraproduktivní, když tvůrce dostane od producentů absolutní volnost, aby mohl říct úplně všechno, co chce – místo toho, aby se soustředil především na to, co je opravdu důležité. Podobný problém má například Ari Aster, který se minulý rok se svým filmem Eddington v Cannes také ucházel o Zlatou palmu. Nakonec ji v konkurenci dvaadvaceti projektů získala Drobná nehoda, jejíž hrdinové a hrdinky se rovněž vyrovnávají s velice nepříjemnou minulostí. A zároveň pro ni platí, že fakticky zanechá silnější dojem, přestože (nebo protože?) z hlediska využívání filmové řeči je o poznání konzervativnější a tradičnější.
- Hodnocení
