Recenze: Nolanova Odyssea je ambiciózní adaptací slavného eposu, která plní očekávání

Nečekejte však 100% knižně věrné zpracování.

Samozřejmě, že se do tříhodinového filmu nevešlo úplně všechno a některé prvky režisér a scenárista Christopher Nolan adaptoval trochu volněji, nebo do nich přidal svůj tvůrčí důvtip, ale o tom to přesně je. A i přes jisté minoritní odchylky od původního děje (jako třeba fakt, že Helena má sestru dvojče), jde o velmi povedené zpracování, které potěší milovníky knižní předlohy i řeckých bájí a pověstí.

Děj zná snad každý, ať už díky povinné četbě nebo hodinám historie: Po krvavé Trojské válce se ithacký král Odysseus vydává se svými muži na epickou výpravu zpátky domů. Kvůli svému triku s koněm však rozhněval řecké bohy, a tak jejich putování není úplně jednoduché a potkávají se s mnoha nadpřirozenými překážkami. A zatímco se Odysseus a jeho muži snaží dostat zpátky ke svým rodinám, sledujeme politické dění na Ithace, která se po 20 letech bez svého vůdce začíná rozpadat a slizcí nápadníci se sápou po trůnu i Odysseově manželce Pénelopé a ohrožují tak i jejich syna Télemacha.

Na plátně se totiž téměř neustále něco děje a dynamice pomáhá i fakt, že se Odysseova výprava nezastavuje a neustále plní další a další sidequesty.A právě díky tomuto rozdvojenému vyprávění, kdy skáčeme ze současného dění na Ithace do minulosti, ve které sledujeme útrapy Odyssea a jeho posádky, se snímek, i přes zdlouhavější stopáž, skoro vůbec nevleče. Na plátně se totiž téměř neustále něco děje a dynamice pomáhá i fakt, že se Odysseova výprava nezastavuje a neustále plní další a další sidequesty.

Tyto „sidequesty“ jsou navíc zobrazeny velmi poutavě, a to, jak z hlediska Nolanova autorského pojetí, tak i vizuálním zpracováním. Už při prvních záběrech na prakticky vytvořeného a skutečně velkolepého Trojského koně je jasné, že na efektech si tvůrci dali opravdu záležet. A co jiného také očekávat od Nolana. Za zmínku tak třeba stojí kolosální a děsivá loutka Kyklopa, která je zcela praktická a je skoro neuvěřitelné, že není aspoň z části digitální. Obdobně husí kůží nahánějící je i fyzická proměněna Odysseových mužů v prasata pod rukami Kirké – tato scéna je skutečně jak vytržená z nějakého body hororu (skoro jako kdyby se Nolan inspiroval u Coralie Fargeat a její Substance). Toto využití převážně praktických efektů dává Odyssee svěží nádech ve směsi převážně CGI chaosu a znát je to i na velkolepé škále bitevních scén, které mají skutečně epický kinematografický nádech, zvlášť pak na obrovském IMAX plátně.

Co však trochu vytrhává z jinak strhující podívané, jsou určité modernizující prvky. Jde především o mluvu postav v originálním znění – zde třeba zaznívají výrazy jako „mum“ a „dad“ (především z Télemachovy strany) nebo nějaká ta sprostší nadávka, což prostě ke snímku zasazeném do starověkého Řecka moc nesedí. Jde však o moderní americký překlad Odyssey, ze které Nolan ve svém scénáři čerpal, takže je k tomu aspoň jisté odůvodnění. A ani jednotlivé kostýmy nejsou úplně dobově přesné, i když jsou bezesporu působivé, zejména třeba Meneláovo bitevní brnění, které mu dodává určitou hrozivou a majestátní auru.

A od dobové přesnosti může také trochu odtrhávat fakt, že, přestože většina postav mají být Řekové (vzhledem ke geografickému zasazení), najdeme v hereckém obsazení Indy, černochy, Kolumbijce nebo třeba Korejce. Ale tuto tzv. rasovou slepotu snímku víceméně promineme, protože na ní až zas tak nelpí a zasazuje tyto herce do příběhu v zásadě přirozeně (včetně černošské Heleny v podání Lupity Nyong’o, čehož se fanoušci trochu obávali). Navíc je také důležité nezapomínat na to, že jde o mytologickou báji, kdy většina postav ani skutečně neexistovala, takže tvůrci mají do jisté míry volnou ruku v jejich pojetí.

Celou podívanou pak skvěle doplňuje hudební doprovod z pera Ludwiga Göranssona, který má na kontě tituly jako jsou Oppenheimer, Tenet nebo třeba Hříšníci. I tentokrát Göransson skrz svůj soundtrack skvěle a chytlavě dotváří atmosféru. Skvělým příkladem souznění děje s hudebním doprovodem jsou třeba bitevní scény, které se odehrávají do rytmu Göranssonových skladeb a ikonický je také zvuk, který doprovází nasazení tětivy do luku Odysseem a jeho následné natáhnutí a mohutné zabrnkání na něj.

A je samozřejmě na místě zmínit i herecké obsazení. Celou podívanou nese na svých bedrech Matt Damon coby titulní protagonista. Damon se do role Odyssea téměř převtěluje a ztrácí se v ní díky svému hlubokému emotivnímu výkonu. Skvělá je i Anne Hathaway jako jeho drahá polovička Pénelopé. Hathway do svého výkonu dává opravdu vše a v závěru nás nechává emočně vyždímané. Prostor ukázat své herecké dovednosti dostává také Tom Holland, který jako Télemachos odvádí skutečně velký kus práce. A menší ale výraznou roli má i John Leguizamo coby Odysseův věrný slepý přítel Eumaeus – jeho přednes je velmi subtilní i komplexní zároveň a Eumaeus je jednou z mála vedlejších postav, které si zapamatujeme. V závěru stojí ještě za zmínku i Robert Pattinson, u nějž je znát, že si ztvárnění slizkého Antinoa, jednoho z Pénelopiných nápadníků, který se snaží uzmout ithacký trůn, vyloženě užívá. Jeho postava je nám veskrz odporná, což značí dobře odvedenou hereckou práci.

V závěru tak Nolanova Odyssea sice není 100% perfektní, ale má k tomu sakra blízko. Od skvělého strhujícího vyprávění, které drží pozornost, přes dechberoucí (víceméně) praktické vizuály a husí kůži nahánějící velkolepé bitvy až po výrazné herecké výkony a chytlavý soundtrack – jde zkrátka o blockbuster letošního léta, který musíte vidět na velkém plátně. A Nolan zase dokazuje, že jen tak nemine a umí splnit ambiciózní očekávání.

Odložený obrovský dřevěný kůň na pláži? To není vůbec podezřelé!