O tom, že výlet po evropských metropolích někdy nepřináší jenom samé radosti (když si věci sami neuváženě zkomplikujete).
Sympatické kamarádky Laura a Alex (Embla Ingelman-Sundberg a Aviva Wrede) společně cestují, přičemž využívají interrail a couchsurfing. Tím se samozřejmě dají ušetřit peníze, nikoli však problémy. Jasně, přespávat v cizích domech cizích lidí po civilizované Evropě se na první pohled jeví býti bezpečnější, než se ke stejnému kroku rozhodnout v odlehlých částech Brazílie (Turistas) či Austrálie (Wolf Creek). Jenže na párty v klubech by si zvláště mladé ženy měly dávat pozor – lhostejno, jestli pocházejí z USA, z Angoly nebo ze Švédska. Laura šla s Alex a Lucasem, který taky bydlí v domě, kde si pronajaly pokoj. Vrátila se jen s ním a ráno zjišťuje, že se spolu asi vyspali. Vůbec nic si ale nepamatuje a my zase nemáme jistotu, jestli náhodou nejsou její vzpomínky jenom představy, jak se všechno mohlo odehrát. Jediný důkaz leží na zemi vedle postele, ovšem nedá se tvrdit, že by byl stoprocentně průkazný.
Laura vlastně ani po pravdě nepátrá. Působí dojmem, že by ji daleko víc rozhodilo, kdyby se kupříkladu pořád budila do stejného dne jako Princezna zakletá v čase, případně kdyby se probudila v těle jiného člověka, což se stalo matce a dceři v komediích Mezi námi děvčaty, přestože tyhle věci jsou přece v realitě nereálné. Teprve až když kamarádka a spolubydlící podotknou, že není normální se s někým vyspat a nic si nepamatovat, začne hlavní hrdinka celou situaci řešit. Nikoli však například s policií v tom smyslu, jestli náhodou nebyla znásilněná. Laura má na celou záležitost trochu jiný pohled, protože jí možná pomohla odkrýt její opravdové já, které by – mírně řečeno – naznačovalo, že není až tak hodnou holkou, jak se do té doby prezentovala.
Jasně, na divoké párty v klubu se může stát každému, že to přežene s pitím. Od toho však má s sebou kamarádku, aby na sebe navzájem dávaly pozor, obzvláště když tato kamarádka je známá tím, že na podobných akcích jaksi nemívá zábrany. Vztah Laury s Alex si nepřekvapivě projde zatěžkávací zkouškou, zrovna jako předtím její vztah s Eliasem, který za ni přijede do našeho hlavního města. Jako by tušil, že ji jakožto svoji přítelkyni musí hlídat, protože se jedná o takového hodného chlapce, který si ledacos bere osobně. U té nevěry se to logicky dá pochopit, ovšem jeho reakce je poněkud zvláštní a tuctová. A vlastně si jí potvrzujeme, že sledujeme chick flick, tj. počin, jehož cílovou skupinou jsou především ženy, resp. v tomto případě spíše holky ve věku Laury a Alex, které jsou pro změnu vrstevnicemi aktivistky Grety Thunberg, která taky pochází ze Švédska, takže nepřekvapí, že o ní tady bude řeč.
Těch témat k hovoru se v Trochu života vyskytuje celá řada – od absence kečupu přes zchátralé domy až po sexuální praktiky v Libanonu.Těch témat k hovoru se v Trochu života vyskytuje celá řada – od absence kečupu přes zchátralé domy až po sexuální praktiky v Libanonu. V Praze přijde na pořad odpoledne rádoby intelektuální debata o tom, jak jsme byli součástí bývalého východního bloku. Naštěstí nemá dlouhého trvání. A i když se tentokrát dostane v jeden moment výrazně do popředí Žižkovská věž, místo obvyklých památek typu Karlův most, Pražský hrad nebo Staroměstský orloj, stejně vidíme, že česká metropole je prostě pozoruhodnější než Varšava, Berlín a Paříž, kam se také podíváme. Jako cestopis tenhle film vlastně funguje lépe, protože ač není špatně natočený, jeho příběhová stránka k těm nejpoutavějším rozhodně nepatří.
Trochu života asi není nejvhodněji zvolený název pro tuhle podívanou, protože u nás jsou tahle dvě slova obvykle součástí fráze, která končí slovy „do toho umírání.“ Tady jde však o něco úplně jiného, nicméně nutno dodat, že daleko víc pochopitelně mrzí některé reakce a chování hlavní hrdinky, kvůli kterým nemáme jistotu a můžeme se jen domnívat, že její přístup a rozpoložení chápeme správně. Nejvíce to dokládá finální scéna v parku, ve které se Laura akorát rozhlíží po ostatních, včetně rozcvičující se sportovkyně. Na jednu stranu je dobré, že nabízí prostor pro vlastní interpretaci, jenže na tu druhou se nelze zbavit dojmu, že na poli hraných celovečeráků debutující režisérka Fanny Ovesen to takhle úplně nezamýšlela.
Cestování vlakem po Evropě někdy vyžaduje trochu improvizace.

Co všechno se tak může stát při čištění zubů?

Někdy můžeme mít pocit, že ani sama Laura neví, na co vlastně myslí.

Trochu života / Leva Lite
Trochu života asi není nejvhodněji zvolený název pro tuhle podívanou, protože u nás jsou tahle dvě slova obvykle součástí fráze, která končí slovy „do toho umírání.“ Tady jde však o něco úplně jiného, nicméně nutno dodat, že daleko víc pochopitelně mrzí některé reakce a chování hlavní hrdinky, kvůli kterým nemáme jistotu a můžeme se jen domnívat, že její přístup a rozpoložení chápeme správně. Nejvíce to dokládá finální scéna v parku, ve které se Laura akorát rozhlíží po ostatních, včetně rozcvičující se sportovkyně. Na jednu stranu je dobré, že nabízí prostor pro vlastní interpretaci, jenže na tu druhou se nelze zbavit dojmu, že na poli hraných celovečeráků debutující režisérka Fanny Ovesen to takhle úplně nezamýšlela.
- Hodnocení






