Jak odpustit svému pitomému bratrovi?
Hudební dokumenty o velkých návratech mívají často podobu pouhé kalkulované připomínky zašlé slávy, ale Oasis: Don’t Look Back In Anger na to jde s takovou živelnou a odzbrojující upřímností, až to diváka naprosto pohltí. Hned od úvodních minut je přitom jasné, že tohle není jen obyčejný záznam koncertů, ale hlubší ponor do fenoménu, který definoval celou jednu generaci. A jak zjistíme, nešlo nakonec jen o jednu… Snímek skvěle balancuje na hranici mezi tradičním dokumentem a strhujícím hudebním zážitkem, přičemž jeho největší síla tkví v tom, jak neuvěřitelně blízko se dokáže dostat jak samotným protagonistům, tak jejich publiku.
Technicky je dílo výborně zpracované, přičemž kamera, střih a dokonalé propojení s hudbou fungují v naprosté symbióze. Na plátně uvidíme snad ještě častěji než samotné Oasis jejich fanoušky všech možných národností, jak jim tečou slzy štěstím. Mnozí z nich si prošli v životě něčím opravdu těžkým a právě legendární hity Oasis jim pomohly a stále pomáhají jít dál. Mnoho z nás se s tím dokáže snadno ztotožnit, i když máme tento hluboký vztah třeba k úplně jinému interpretovi. Oznámení turné tolik let po hořkém rozpadu kapely tak pro tyto lidi bylo definitivním splněným životním snem.
K drobným výtkám se ale sluší poznamenat, že na samém začátku nám rychlý střih málem způsobí epileptický záchvat, zatímco ke konci snímek čím dál víc zpomaluje a asi pětkrát si v duchu pomyslíme, že už je nejspíš konec, což trochu ubírá na celkovém dopadu silného sdělení v samotném závěru. Chtělo to zařadit o něco méně písniček nebo je v rozumné míře zkrátit. Hardcore fanoušci si samozřejmě užijí každou minutu a zvládli by klidně ještě dvakrát tolik, ale pokud snímek přivábí i takzvaně normální diváky, ty to ke konci docela vyšťaví. Jeden zkrátka nemůže odolat dojmu, že kdyby seděl v kinosále sám Liam Gallagher, už dávno před závěrečnými titulky by se zvedl a odkráčel s nějakým svým typickým komentářem ve stylu, že se na tohle může vys-at a jde raději do postele.
Déle než dekádu trvající a veřejně propíraný konflikt mezi bratry Gallagherovými se nakonec během velkolepého turné zcela přirozeně rozplyne, přičemž možná jejich vzájemné usmíření působí trochu zvláštně, protože jak sami s nadhledem říkají, proběhne bez jediného zbytečného slova. Žádný rozsáhlý psychoanalytický rozhovor o minulých chybách a křivdách se nekoná, protože bratři se jednoduše berou takoví, jací jsou, a nemají už nejmenší potřebu komukoliv cokoliv dokazovat. Dokáží se upřímně obdivovat s hlubokým respektem a zároveň mávnout rukou nad svými typickými charakterovými chybami. Spoustu hlubokých ran zahojil milosrdný čas a spousta tehdy zcela nepřekonatelných problémů dnes v kontextu věku působí jen jako úsměvná prkotina. Vzájemně je teď spojují úplně jiné věci, jako je bezpodmínečná láska k hudbě, hluboký obdiv k tomu, co spolu kdysi vytvořili, a také jejich dospělé děti, které dostaly šanci se pořádně poznat až teď. V neposlední řadě je spojuje i pohled na několik generací vlastních fanoušků, kteří na koncertech prožívají bez debat jedny z nejšťastnějších chvil ve svých životech. Co je ale opravdu neskutečným úkazem, nad kterým kroutí hlavou i sami bratři Gallagherovi, je fakt, že jejich hudba naprosto přirozeně bere i mladé publikum. Vidíme tolik lidí, kteří v době vydání nesmrtelné Wonderwall ještě nebyli vůbec na světě, jak se dojetím skoro neudrží na nohou. Jejich staré písně a texty mají stále co říct, protože vypovídají o tom, jaké to je být poražen, znovu vstát a jít dál s odřenými koleny a krvácejícím srdcem. A jaké to je jednou dokázat odpustit svému pitomému bratrovi, protože musíte s úsměvem uznat, že právě to je jeden z důvodů, proč ho vlastně milujete, a že jste vlastně i vy sami tak trochu pitomí.
Citlivá kamera si mezitím všímá, jak bratři pomalu pookřávají a čím dál častěji si během vystoupení vyměňují upřímné úsměvy, obdivné pohledy a vřelá gesta, což na plátně skvěle doplňuje trefný voiceover poskládaný z rozhovorů pořízených až po skončení turné.Liamovy pověstné hlášky jsou perly samy o sobě, a přestože nebyl na kameru kdovíjak sdílný a ve filmu ho tolik neuslyšíme, když už něco řekne, prostě musíte okamžitě vybuchnout smíchy, protože si dělá srandu ze sebe i z Micka Jaggera a je mu to celé úplně fuk. Citlivá kamera si mezitím všímá, jak bratři pomalu pookřávají a čím dál častěji si během vystoupení vyměňují upřímné úsměvy, obdivné pohledy a vřelá gesta, což na plátně skvěle doplňuje trefný voiceover poskládaný z rozhovorů pořízených až po skončení turné. Na jeho samotném počátku totiž bratři stáli několik metrů od sebe ve zkušebně a ani se na sebe pořádně nepodívali, přičemž tam dost možná stáli jen kvůli vidině tučné finanční odměny a kvůli hořkému faktu, že na každého z nich zvlášť není skoro nikdo zvědavý, protože jejich skutečná síla vždycky tkvěla v nich dvou pohromadě. Na samém konci dokumentu už ale spokojeně sedí u jednoho stolu s egy, která už dávno nejsou tak velká jako v divokém mládí, a s hlubokým zjištěním, že váš největší nepřítel by asi v žádném případě neměl být váš vlastní brácha, ale spíše ti šílenci tam venku, boháči snažící se být ještě bohatší na úkor obyčejné dělnické třídy, nebo politici, kteří vedou nesmyslné války.
Proč vlastně Oasis: Don’t Look Back In Anger funguje tak mimořádně silně? Pro ty, kteří na turné osobně byli, představuje film neuvěřitelně dojemnou a hřejivou rekapitulaci toho, co celou událost dělalo tak výjimečnou, pro všechny ostatní je alespoň představou, jaké by bylo stát v první řadě po boku ostatních. Samotný návrat kapely se ovšem stává šikovnou bránou k hlubšímu zkoumání toho, co hudba pro lidi v každodenním životě vlastně znamená a jakou má reálnou hodnotu. Liam a Noel odkládají staré spory stranou a nechávají hudbu, aby dokonala svou terapeutickou sílu. Právě ona totiž dokáže během chvíle zacelit roky hlubokých rodinných rozepří a zároveň v dnešní zmatené době spojit tisíce cizích lidí v jedinečnou, pulzující komunitu.
Tuhle chvíli si fanoušci vysnili.

Oasis: Don’t Look Back In Anger
Proč vlastně Oasis: Don’t Look Back In Anger funguje tak mimořádně silně? Pro ty, kteří na turné osobně byli, představuje film neuvěřitelně dojemnou a hřejivou rekapitulaci toho, co celou událost dělalo tak výjimečnou, pro všechny ostatní je alespoň představou, jaké by bylo stát v první řadě po boku ostatních. Samotný návrat kapely se ovšem stává šikovnou bránou k hlubšímu zkoumání toho, co hudba pro lidi v každodenním životě vlastně znamená a jakou má reálnou hodnotu. Liam a Noel odkládají staré spory stranou a nechávají hudbu, aby dokonala svou terapeutickou sílu. Právě ona totiž dokáže během chvíle zacelit roky hlubokých rodinných rozepří a zároveň v dnešní zmatené době spojit tisíce cizích lidí v jedinečnou, pulzující komunitu.
- Hodnocení






