Nepřekvapivě nejdražší jihokorejský film všech dob má dobrý potenciál zaujmout všude na světě, nikoli však až natolik, aby se dokonce stal kultovním.
Vesnice Hope Harbor leží v demilitarizované zóně na hranici s pomatenou Severní Koreou. Nepěkně potrhaná mrtvá zvířata vyvolávají otázku, kdo mohl něco takového udělat. Místní včetně policejního náčelníka dojdou k názoru, že se patrně jedná o dílo tygra. Občas se sem přece zatoulají … Jenže my dobře víme, že za tím bude něco jiného. A brzy se situace ještě více vyhrotí, protože dojde na nekompromisní konfrontaci s podivnou a velmi osvalenou stvůrou, pro kterou platí v podstatě jenom dvě možnosti: buď se jedná o jakýsi strašlivý experiment zmíněného severního souseda, anebo jde o bytost, která nepochází z této planety. A může být ještě hůř, protože kde se vyskytuje jedna, tam můžou být další …
Korejské filmy se do českých kin nedostávají příliš často, přestože ve světě se obvykle těší velmi dobrému hodnocení. Hope byl nominovaný na Zlatou palmu v Cannes, přičemž by bylo obrovské překvapení, kdyby na ni býval dosáhnul. Při stopáži dosahující ke 150 minutám se před zhlédnutím nabízela otázka, kolik z ní připadne na stylovou akci, na kterou lákal trailer. Ten toho opět ukazuje až příliš, takže před cestou do kina bude lepší si eventuálně jen přečíst synopsi. A kdo si všimnul v titulcích jmen Alicia Vikander a Michael Fassbender, ten by měl vědět, že přestavují mimozemské bytosti, které vznikly za pomoci motion capture technologie. Takže platit jim vysoké honoráře za účast se z tohoto úhlu pohledu nejeví býti zrovna nejpraktičtější záležitostí.
Některé vizuální efekty jsou podivně nedodělané, což připustil i sám režisér. Díky tomu tahle s áčkovým rozpočtem natočená podívaná dostává místy poněkud béčkový, ne-li přímo groteskní „look“. Většina scén využívající CGI však naštěstí snese přísná kritéria, protože interakce mezi mimozemskými a lidskými postavami funguje výborně, ať už se pohybujeme mezi domy, v lese nebo na dálnici. Což o to, cizí bytosti působí samy o sobě jako opravdová hrozba, ačkoli nacházíme drobné náznaky, že nebýt bezbřehého lidského (korejského) strachu z neznámého, třeba by se s nimi dalo nějak domluvit, resp. udržet příměří bez nutnosti provokovat střelbou, která podle očekávání nebude zrovna nejspolehlivější obranou.
Atmosféru se ovšem po celou dobu daří udržet v dobrém slova smyslu specifickou a pro celkové hodnocení prospěšnou.Protentokrát se asi dá přičíst ku prospěchu, že mimozemšťané jsou, až na nějakou tu výjimku/proměnu, vesměs humanoidní. A jejich přítomnost pokaždé kvitujeme s nadšením, třebaže by bývalo nepochybně stálo za to se o nich dozvědět víc. Jejich lidské protějšky jsou však teprve hodně ploše napsané. Na jednu stranu můžeme být rádi, že prakticky nikdo, včetně té mladé policajtky, neřeší například nějaké osobní trauma z minulosti, na tu druhou se tvůrci rozhodli, že do mixu žánrů začlení vedle akčního, sci-fi, thrilleru, dramatu, hororu a westernu taky komedii. Tím se shazuje napětí, se kterým se obecně nepracuje příliš dobře. Film chce být spíše efektní a cool, než aby dokázal pracovat se subjektivními pocity a emocemi diváků a divaček. Tvůrčí záměr se tedy v některých momentech, občas poměrně důležitých pro další vývoj příběhu, nesetkává s očekávanou reakcí. Atmosféru se ovšem po celou dobu daří udržet v dobrém slova smyslu specifickou a pro celkové hodnocení prospěšnou.
Hope není zrovna nejoriginálnější počin, přestože předpoklady k tomu, aby se jím stal, určitě měl. Nicméně pořád platí, že tahle jihokorejská snaha o hollywoodský spektákl zasluhuje uznání, neboť kulisy vypadají poutavě a na několika scénách vidíme, že muselo být nesmírně těžké je realizovat. Hledat v „emzácích“ metaforu pro obyvatele a obyvatelky totalitního státu na sever od 38. rovnoběžky může být akorát zajímavé zpestření, protože se nedá předpokládat, že by s touto variantou tvůrci vědomě pracovali. Na efekt je přece kladen opravdu velký důraz, třebaže nás staví do pozice nezávislých pozorovatelů, což například Mutant z roku 2006 od později oscarového Bonga Joon-ho nedělá. Ještě více ale zamrzí, že ani dvě a půl hodiny nestačily k tomu, aby se příběh povedlo řádně ukončit, co by filmu slušelo víc, než ta pro pokračování otevřená, leč nepříliš atraktivní a lákavá vrata.
„Haló? Je pravda, že ty bytosti nežerou koně?“
Odolá taková zeď mimozemské síle?
A dokáže sličná jihokorejská policajtka zastavit rozzuřené monstrum?
Hope / Hopeu
Hope není zrovna nejoriginálnější počin, přestože předpoklady k tomu, aby se jím stal, určitě měl. Nicméně pořád platí, že tahle jihokorejská snaha o hollywoodský spektákl zasluhuje uznání, neboť kulisy vypadají poutavě a na několika scénách vidíme, že muselo být nesmírně těžké je realizovat. Hledat v „emzácích“ metaforu pro obyvatele a obyvatelky totalitního státu na sever od 38. rovnoběžky může být akorát zajímavé zpestření, protože se nedá předpokládat, že by s touto variantou tvůrci vědomě pracovali. Na efekt je přece kladen opravdu velký důraz, třebaže nás staví do pozice nezávislých pozorovatelů, což například Mutant z roku 2006 od později oscarového Bonga Joon-ho nedělá. Ještě více ale zamrzí, že ani dvě a půl hodiny nestačily k tomu, aby se příběh povedlo řádně ukončit, co by filmu slušelo víc, než ta pro pokračování otevřená, leč nepříliš atraktivní a lákavá vrata.
- Hodnocení
