Jste připraveni na tu nejzdlouhavější 80minutovou podívanou?
Marta se rozhodne utéct z toxického vztahu od svého manžela Milana a bere sebou i jejich dvě dcery. Útočiště najdou u jejího stárnoucího otce, který žije v odlehlé chaloupce kdesi uprostřed divokého lesa. Očekávaný klid se však nedostaví, protože Martin otec je posedlý blížící se apokalypsou a přípravami na ni, do kterých zasvětí i její dvě dcerky. Situace se však dramaticky mění, když na usedlost nečekaně přijíždí Milan a vypadá to, že se schyluje k jedné velké tragédii, která nemá daleko od oné avizované apokalypsy.
Tak se ve zkratce prezentuje Divočina, režisérský a scenáristický debut Evženie Brabcové. A že jde o její prvotinu je na snímku těžce znát. Brabcová se ztrácí ve svém vyprávění, které má sice dobrou myšlenku, ale ta je pohlcena v záplavě nudy. Na plátně se totiž celých 88 minut nic moc neděje a snímek postrádá veškerou dynamiku. Je opravdu těžké, soustředit se na děj, který se tak strašně vleče.
Brabcová navíc překombinovává svou myšlenku tak moc, že velmi subtilní symboliku může pochopit je někdo, kdo zná hlouběji téma týraných žen.Brabcová navíc překombinovává svou myšlenku tak moc, že velmi subtilní symboliku může pochopit je někdo, kdo zná hlouběji téma týraných žen a jak skutečně probíhá útěk z toxického vztahu (tři stanoviště atp.). Běžný divák se však ztratí v hromadě zvláštních abstraktních symbolů a nic neříkajících scén, jako jsou třeba zbytečně agresivní noční můry hlavní hrdinky.
Scenáristicky se Brabcová snaží i o jakýsi psychologický rozpad postav, ale ani to se jí bohužel moc nedaří. O postavách a jejich hlubších pocitech se v závěru vlastně nic moc nedozvídáme, takže vyznívají spíš ploše a často jejich činy postrádají kontext (ten si asi máme domyslet). A k jejich přiblížení nepomáhají ani kostrbaté dialogy.
To však není chyba herců, ti odvádí kvalitní práci a statečně se perou s tím, co jim bylo dáno. Výkon Kláry Issové v hlavní roli má hloubku a každičkou její emoci jí věříme. Pozadu není ani matador Jan Vlasák a za pochvalu stojí také mladičké Josefína Ramešová a Michaela Černá, které předvádí opravdu obdivuhodné výkony.
Kromě herců stojí za pochvalu také využití prostředí, ve kterém se snímek odehrává. Divočina totiž není jen v názvu filmu, ale je v něm všudypřítomná. Díky prostředí lesa a divoké přírody je snímek podivně atmosférický, což mu vlastně sluší. Ale to je asi tak všechno, protože i na první pohled bizarní, ale vlastně zábavné obrazy divočáků začínají po chvíli nudit.
V závěru je Divočina důkazem, že i 88minutový snímek se může neskutečně vléct. Brabcová se ve své celovečerní prvotině snaží o hlubokou myšlenku, kterou ale bohužel podkopová špatné zpracování. Snímku nejvíce škodí jeho zdlouhavost a veškerý nedostatek dynamiky, takže se u něj prostě nudíme. A to je škoda, protože se snaží dostat do povědomí důležité téma toxických vztahů a útěků, kterému by slušelo zajímavé zpracování. Brabcová ho však bohužel překombinovává ve změti bizarních symbolů, kde nepomůžou ani vesměs kvalitní herecké výkony. Zkrátka, tohle dílo možná pochopí jen velmi velmi specifické publikum.
Apokalypsa se blíží, musíme být připraveni…
Ten mrak vypadá jako divočák!
Nešla jsem už touhle cestou?
Divočina
V závěru je Divočina důkazem, že i 88minutový snímek se může neskutečně vléct. Brabcová se ve své celovečerní prvotině snaží o hlubokou myšlenku, kterou ale bohužel podkopová špatné zpracování. Snímku nejvíce škodí jeho zdlouhavost a veškerý nedostatek dynamiky, takže se u něj prostě nudíme. A to je škoda, protože se snaží dostat do povědomí důležité téma toxických vztahů a útěků, kterému by slušelo zajímavé zpracování. Brabcová ho však bohužel překombinovává ve změti bizarních symbolů, kde nepomůžou ani vesměs kvalitní herecké výkony. Zkrátka, tohle dílo možná pochopí jen velmi velmi specifické publikum.
- Hodnocení
