Recenze: Clayface mohl být něčím víc než thrillerem o pomstě

Hra s lidskou tkání je natolik explicitní, že nás nejednou přiměje odvracet zrak.

Clayface od DC Studios pod taktovkou Jamese Gunna představuje osvěžující, i když v mnoha ohledech rozporuplný přírůstek do komiksového žánru. Pro skalní fanoušky i běžné diváky nabízí překvapivě solidní podívanou, která se namísto klasického superhrdinského klišé vydává cestou nekompromisního tělesného hororu. Výsledek zůstává vnímavou studií lidského úpadku obalenou do syrové, až groteskní formy, která v mnoha ohledech evokuje hit Substance.

Sledujeme nadějného herce Matta Hagena v podání Toma Rhyse Harriese, velšského sympaťáka na prahu vlastní slávy, který do role vtiskl přesně tu správnou dávku narcismu, klukovského ega i tragického patosu. Matt je na nejlepší cestě stát se zářivou hvězdou, dokud nezkříží cestu mafiánskému bossovi Gothamu, který se mu pomstí tím nejstrašnějším možným způsobem, zničí mu rozjetou kariéru i pověst. Zoufalý Matt se svěří do péče vědkyně Caitlyn (Naomi Ackie), která pracuje na průlomové regeneraci tkání, a filmu se otevírá cesta ke genetické transformaci. Místo zázračného uzdravení se však roztáčí kolotoč mutací, neopětované touhy a nekontrolovatelného hněvu.

Jeho tragický sestup do temnoty je poháněn zoufalou touhou po lásce a přijetí ve světě, který mu empatii nabídnout nedokáže.Matt Hagen není od počátku zloduchem, ale obětí okolností. Mužem, jehož osamělost a bezmoc dovedou až na samotnou hranici šílenství. Jeho tragický sestup do temnoty je poháněn zoufalou touhou po lásce a přijetí ve světě, který mu empatii nabídnout nedokáže. I pod nánosy působivých masek a digitálních efektů zůstává Harriesův výkon bezprostřední, jeho oči přesvědčivě tlumočí bolest a zoufalství. Caitlyn také není typickým šíleným vědcem, představuje soucitnou postavu, což vytváří působivou dynamiku s Mattem, jehož motivace se pod tíhou traumatu začínají zásadně rozcházet s jejími vědeckými cíli.

Vizuální stránka a masky kolísají mezi úchvatným řemeslem a méně přesvědčivými digitálními triky. Sledovat, jak se Mattova tvář hroutí a deformuje v závislosti na jeho psychickém stavu, je však stejně znepokojující jako srdcervoucí. A různá hra s lidskou tkání je natolik explicitní, že nás nejednou přiměje odvracet zrak. Jakmile Matt začne své schopnosti využívat k pomstě, jednotlivé likvidace protivníků nabírají na nápaditosti.

Absence Batmana, který se neobjeví ani jako záblesk špičatých uší v temné uličce, podtrhuje, že Gotham zde funguje spíše jako anonymní kulisa. Mohlo by to být jakékoliv jiné prohnilé velkoměsto, ale jako pozadí pro morální i fyzický rozklad funguje dostatečně a samostatnému příběhu to zásadně neškodí. Závěrečný akt dokáže chytit druhý dech a graduje do otevřeného finále, které zanechává dostatek prostoru k přemýšlení. V porovnání se zmíněnou Substancí, která nekompromisně kritizuje kult mládí a marnivost v zábavním průmyslu, působí Clayface o poznání opatrněji a uťápleji. Vedlejší postavy trpí pod náporem klišé, třeba Max Minghella v roli jediného poctivého poldy Gothamu. Snímek mohl být něčím víc než thrillerem o pomstě. Ať už něčím šílenějším, hlubším či temnějším…

Clayface není bezchybným dílem, ale nabízí poctivou žánrovou podívanou. Nebere se zbytečně vážně a vrací se ke kořenům poctivých tragických příběhů. Je to znepokojivý i zábavný, krvavý a ve své podstatě dojemný snímek, který stojí za pozornost zejména díky strhujícímu výkonu hlavního představitele.

„Chci, abys mě měla ráda takového, jaký jsem. A já mohu být kýmkoliv.“