Mapy ke hvězdám / Maps to the Stars – recenze

Chci být radši daleko od hvězd.

To, že režisér David Cronenberg nesnáší komercializaci nás u tvůrce sci-fi eXistenZ nebo futuristické „tragédie“ Cosmopolis nemůže šokovat. Teprve nyní však pochopíme, že má spadeno na samotný Hollywood a chce jej pokořit jeho vlastními zbraněmi. Ve své bojovnosti nezná míru…

Cvokař nemůže být normální a kovářova kobyla někdy chodí bosa. Dr. Weiss (John Cusack) je psychoterapeutem pečujícím o filmové osobnosti, zatímco jeho patnáctiletý syn Benjie (Evan Bird), kromě toho, že si již v dětství vydobyl herecké renomé, spadl před pár lety do drog, ale vše by mohlo být napraveno novou rolí. Nyní se však ke své rodině pokoutně snaží přiblížit dcera Agatha (Mia Wasikowska) s ještě temnější minulostí. Její současní přátelé, krajně neurotická zkušená herečka Havana (Julianne Moore) a začátečník Jerome (Robert Pattinson), ji od dalšího bláznění zřejmě neodradí. Ani Weissův vztah s manželkou Christine (Olivia Williams) není úplně normální.

Mladí mají v hlavě ještě víc narkotik a sexu než obvykle.Na smetánce filmařského světa nezůstane nit suchá. Mladí mají v hlavě ještě víc narkotik a sexu než obvykle a nahlodávají je duševní problémy. Dospělí jsou plní traumat, chorobných ctižádostí, cizí neštěstí je vždy potěší, pochopitelně zvlášť, když jim poskytne příležitost. Někteří sice mohou vyznávat buddhismus, ale vyrovnanost na ně z toho nepřechází. Když přistoupíme na docela uvěřitelný model, dostanou skuteční herci nebývalou příležitost k „tyátru“ a k bahnění se v psychických abnormalitách. Excelují v tom hlavně ženy… Tedy chodící uzlíček nervů Moore a potutelně se usmívající Wasikowska, abych byl přesný. Ovšem v kategorii relativně normálních osob si nedělají ostudu ani sígr Bird a zatím nezkažený Pattinson.

Jak Havana, tak Benjie trpí úpěnlivými vidinami, což se dá vysvětlit u jednoho traumaty, u druhého genetikou či nadpřirozeným působením. Oba jsou přitom ve svých obludných představách lapeni a není složité připsat jejich zhoršování účasti na mašinérii vytvářející žárlivé poživačníky. Na vině může být vlastně i to, že se živí natáčením iluzí a snáze tak zapomínají, co je reálné. Koncentrace nervově labilních jedinců spouští lavinu šibeničního humoru bez servítek, jenže ta se za chvilku scvrkne na projevy chování neobvyklého i mezi excentriky, abychom si mohli pogratulovat, že my takoví nejsme. Navíc valná část karikatur společenského života (zejména Benjieho linie) je použitelná prakticky na jakékoliv zbohatlíky, nejen hollywoodskou smetánku. Čím víc se příběh zaměřuje na soukromý svět svých postav, tím spíš přichází o celkový rámec a povahu budovaného prostředí.

Touha nadzvednout diváka ze židle se v „Mapách“ naplňuje hlavně, když se s jejími hvězdami seznamujeme. Překvapení pak střídá lehká otrava a nejistota, jestli je Cronenberg ještě schopen v jediném snímku udržet koherentního ducha.
 
 

„A jednou dosáhnu i na takové role jako Harry Potter nebo Drákula…“

„Nechtěj nikdy hrát psychoterapeuta s malým bláznem na krku.“

Benjie chtěl vždycky být hvězdou Šestého smyslu.