Jako sen / In yek royast – recenze

Jestli se nějaký film dá označit za nezávislý, pak je to tento. Nízký rozpočet, nedostatečné technické vybavení, těžké natáčecí podmínky, žádná distribuce. Natáčení „jako sen“.
 
 
 
Melancholický příběh režiséra Mahmúda Ghaffárího vypráví o dívce, Roye, která se snaží vyřešit své finanční potíže kolotočem půjček a splátek, ve kterých se divák ze začátku lehce ztratí. Dívka bydlí na internátě, kde jsou stanovena přísná pravidla, a tak se alespoň prostřednictvím filmového plátna můžeme podívat, jak tam „probíhá“ život. Zlehka také nahlédneme do běžného dne a tradic íránské společnosti, avšak nutno říci, že snímek zasáhne i do těch horších zákoutí, o kterých se normálně „nemluví“.

Pocit nepohodlnosti je přesně to, co Jako sen vyvolává.Protože drama bylo natočeno za velmi sporadických podmínek, má syrový nádech, který ve spojení s relativně hodně pohyblivou kamerou dokáže v divákovi vzbudit rozporuplné pocity. Rozporuplné proto, že není zcela lehké oblíbit si hlavní hrdinku pro její netečnost, a i když pak chvílemi vzbuzuje pocit hloupé holky, stejně se do její situace dokážeme velmi vcítit. Empatičtější divák s ní soucítí, v mnoha situacích. Pravdou je, že mi bylo mnohdy nepříjemně i za ni. Pocit nepohodlnosti je přesně to, co Jako sen vyvolává. Ale není to pocit, který by znamenal, že se snímek nepovedl. Dalo by se polemizovat o tom, zda to byl režisérův záměr, nicméně fungoval výborně.

Díky již zmíněné „kameře v pohybu“ jsou o to silnější momenty, kdy se kamera zastaví a divák pak má pocit, že nastalá situace nejenže nikdy neskončí, ale také to vyvolává pocit bezvýchodnosti, nemohoucnosti. Chmurné atmosféře nepřidal ani fakt, že s výjimkou jedné, dvou scén se zde hudba objevuje pouze jako součást děje. Zvuk je velmi surový a působí dojmem, že nezbyl čas na jeho postprodukci, ale na druhou stranu by se dalo říci, že všechno to dohromady funguje perfektně. Vzhledem k otevřenému konci, který jde ruku v ruce s konceptem filmu, divák opouští kinosál, ale jeho myšlenky zůstanou u příběhu ještě hojnou chvíli.

Jako sen není zrovna oddechovým snímkem pro sobotní odpoledne, nicméně dokáže v divákovi vyvolat velkou škálu pocitů a na závěr ho nechá odejít s těžko zastavujícím myšlenkovým proudem, a takové filmy jsou přece taky třeba, ne?
 
 

Přátelství mezi mužem a ženou není zcela adekvátní.

„Sundej si šátek, ukaž mi vlasy!“

Patové situace jdou často ruku v ruce s existencionálními rozhodnutími.