Recenze: Únos

Živě krutá devadesátá léta.
 
 
Vybojovaná slovenská samostatná republika slaví první narozeniny a vysocí státníci mají ambice stát se významným hráčem v Evropě. Mladá novinářka najde na zahradě rodinného domu v igelitce hlavu svého bratra. Dvě zdánlivě vzdálené dějové linie, které se střetávají v temném podsvětí devadesátých let a vrcholí únosem prezidentova syna. O skutečných událostech natáčela Mariana Čengel Solčanská.

Solčanská, která se dosud výrazně neprosadila a točila spíš videoklipy slovenských zpěvaček, teď sáhla po velkém soustu. Podle vlastního scénáře vypravila politický thriller o událostech 90. let, které dodnes vystupují na povrch. Nad Tatrou sa blýská nejen v hymně nově vzniklého státu, ale také v Prezidentském paláci v Bratislavě. Předseda (Maroš Kramár) žádá Prezidenta (Ján Greššo), aby jmenoval jeho syna ministrem, ten odmítne, ačkoliv ve vzduchu visí dluh za pomoc do funkce prvního slovenského vůdce státu. A tak zahajuje snahu zdiskreditovat Prezidentova syna, která končí jeho odvlečením do zahraničí.

V rámci retrospektivní kompozice, kdy se na začátku promlouvající hlas ptá, jak mohlo k takové tragédii dojít, zabrušuje Únos do více interních světů. Kromě politického podhoubí a (ne)fungujících státních institucí se film díky hlavní hrdince, vydává i na exkurzi do novinářského světa. Ta se kromě psaní o politickém boji a únosu prezidentova syna věnuje i soukromému vyšetřování bratrovy vraždy, přitom obojí se v určitý moment protne.

Hlavní postavy nenesou jména skutečných státníků, jejich funkční pojmenování jako Prezident, Předseda nebo Král podsvětí .Únos společně s dokumentem Mečiar Terezy Nvotové, který se bude promítat od jara příštího roku, představuje slovenskou kinematografii jako reflexi doby a jedné historické epochy samostatného slovenského státu. Každý z nich přitom nabízí divákovi něco jiného. Zatímco Mečiar je zpověď vlivného politika s kritickým náhledem režisérky, která si jeho dobu pamatuje jen jako malá holčička, Únos lze brát jen jako snímek inspirovaný skutečnými událostmi, jejichž důsledkem byla rozsáhlá Mečiarova amnestie, která mimo jiné osvobodila únosce syna někdejšího prezidenta Kováče. O dokumentu řeč být nemůže, ostatně o to se Solčanská ani nesnaží. Vzhledem k tomu, že i skutečnost je nejasná, film může nabízet maximálně jednu z verzí, a to ještě přitaženou za vlasy. Hlavní postavy nenesou jména skutečných státníků, jejich funkční pojmenování jako Prezident, Předseda nebo Král podsvětí při vyprávěném ději jasně na dobové souvislosti odkazují, nechávají však diváka, aby si sám dosadil Mečiara s Kováčem a co je pravda a co fikce. Ponurou mafiánskou atmosféru a divokost devadesátek, kdy se ještě mohlo kouřit všude a podle toho to také vypadalo, film nicméně přenáší na jedničku, zejména díky prvotřídní kameře Laca Janošťáka, pro něhož je to celovečerní prvotina. Drama tak mnohdy nevypadá jako letošní novinka, ale dobová podívaná, což je v tomto případě k dobru.

Když přišel Únos do slovenských kin, sbíral rozporuplné kritiky, diváci ale chodili hojně. Bez ohledu na to, jak příkře film zhodnotíme po stránce kinematografické a kvalitativní, jedno se Solčanské upřít nedá. Její snímek si připíše jeden úspěch, který by mu řada filmů se společenským přesahem mohla závidět. Slovenský parlament letos vedl velkou diskusi Mečiarových amnestií, aby je nakonec opravdu zrušil. A i Únos k tomu přispěl.
 
 

Nad Tatrou sa blýská, a to i v bratislavském Prezidentském paláci.

První roky samostatné slovenské republiky se politika tvoří v zákulisí.

Film se inspiroval skutečnou událostí únosu prezidentova syna.