Recenze: Psí ostrov / Isle of Dogs

Opuštění psi zůstávají loajální a láskyplní k člověku, který je vyhodil spolu s odpadky.
 
 
Režisér a scénárista Wes Anderson znovu dokazuje, že zvládne vizuálně dokonale vypilovat hraný i – v tomto případě – animovaný film. Se svým devátým snímkem vzdává poctu Japonsku, ale především nejlepšímu příteli člověka. Ostatně jako správný perfekcionista si vyhrál už s názvem filmu: Isle of Dogs můžeme číst stejně jako I love Dogs.

Blízká budoucnost, japonské město Megasaki. Řádí zde epidemie psích nemocí obřích rozměrů. Dřív, než nákaza zmutuje a začne ohrožovat i lidi, rozhodne se starosta města Kobayashi všechny psy vyhostit na nedaleký ostrov, kam se vyváží odpadky. Vinou masivní propagandy se lidé rychle obrátí proti svému nejlepšímu čtyřnohému příteli…

O několik měsíců později se setkáváme s několika psími hrdiny, kteří utvořili skupinku. Opelichaní mazlíčci, kteří strádají a hladoví, ale dříve byli milovaní a opečovávaní, se perou o lákavý obsah nově dovezených pytlů s odpadky. Z letargie je probere havárie letadla, které řídil dvanáctiletý Atari. Přijel najít svého přítele, psího bodyguarda Flíčka. Shodou okolností je také chráněncem starosty Kobayashiho. Skupinka psů automaticky začne “Malému pilotovi” oddaně pomáhat, přestože byli sami svými milovanými páníčky zrazeni. Až na Šéfa, který zůstává toulavým stvořením a lidem nedůvěřuje… Během pátrání po Flíčkovi narazíme na spoustu vedlejších bizarních postav, přičemž fenka věštící budoucnost, protože rozumí televizním zprávám, patří rozhodně k nezapomenutelným.

Dávno už víme, že ne všechny animované snímky o zvířátkách jsou odpočinkovou podívanou.Dávno už víme, že ne všechny animované snímky o zvířátkách jsou odpočinkovou podívanou vhodnou a určenou pro malé děti. Pokud tedy nemáte běžně ve zvyku ukazovat svým ratolestem ukousnuté uši nebo výrobu tradičního japonského pokrmu z ještě se plácající ryby. Že jde o příběh opuštěných a vyhladovělých domácích mazlíčků na obřím smetišti budiž vám dostatečným varováním. Naši hrdinové mají ke klasickým roztomilým animovaným postavičkám hodně daleko: byli doslova “vyhozeni” ze svých domovů a zapomenuti. Teď sní o svých starých životech a vzpomínají na svá nejoblíbenější jídla, zatímco po zbytek dnů nebudou jíst nejspíš nic jiného než hnijící odpadky. Ale ne, takhle to v laskavém světě Wese Andersona určitě nezůstane. Proto se ve městě Megasaki snaží zbývající milovníci psů bojovat za záchranu svých mazlíčků. Režisér zde ale naznačuje i závažnější témata: vůdce, který bezohledně manipuluje vším a všemi, aby dosáhl svého, protože má vždy pravdu. Moc médií a manipulace s fakty. Vybydlené a opuštěné souostroví, kde po sobě lidé nechali strašlivou spoušť, když po nich zbyly trosky elektrárny nebo dělali surové pokusy na zvířatech.

Příznivci tohoto tvůrce i zde najdou mnoho jeho typických znaků: laskavý a ironický humor, hvězdné obsazení (přestože v tomto případě jen co se týče dabingu), symetrické a do detailů vypiplané záběry, nádech nostalgie. Proto překvapí, že nás film tolik nedokáže chytit za srdce. Slábne hlavně ve chvílích, kdy se zaměřuje na lidi. O to horší je, když se stanou původní psí hrdinové najednou pro příběh bezcenní. Roztržité vyprávění v nás nevzbudí dost emocí, přestože film bezpochyby obsahuje mnoho neodolatelných momentů.

Wes Anderson nás unáší do říše své představivosti, aby nás dojal a uhranul. Jenže stejně jako hrdinové snímku, ani my se úplně nepoddáme předurčenému osudu. Snad mu to příště vyjde lépe, je totiž velká škoda, že film tak precizně zpracovaný nakonec nemá moc co říct. Přes všechny slabé stránky však patří Psí ostrov k tomu nejoriginálnějšímu, co letos v kině uvidíme.
 
 

Správný pes vás neopustí. A to samé platí o páníčkovi.

V Nekonečném příběhu byl pes jenom jeden, ale schopnost létat by se našim hrdinům také hodila.

Na povalování u televize a pamlsky už můžou jen vzpomínat.