Recenze Slunovrat: Tak trochu jiný horor, který působí především na psychiku diváka

Kolik toho dokáže snést jeden člověk, než se nervově zhroutí?
 
 
Režisér a scénárista Ari Aster posunul žánr hororu zase na vyšší úroveň, tady už není prostor pro klišé „lekací“ scény nebo omšelé tmavé prostředí. Právě naopak, v tomto snímku kolikrát pracuje s delšími záběry a nikdy úplně nezapadajícím ostrým slunečním světlem.

Mezilidské vztahy, naše vnitřní psychologické pochody, nejistota, strach a další takové věci jsou přeci to nejsložitější a zároveň nejděsivější, co nás může během našeho života potkat. Není proto potřeba vymýšlet nějaká rádoby tajemná strašidla, když ty nejhrůzostrašnější noční můry se skrývají přímo v našem nitru. Především tohoto hesla se drží autoři snímku a ono to opravdu funguje.

Nejdříve se seznamujeme s Dani a Christianem, kteří tvoří již čtyři roky pár. Po tragické nehodě celé rodiny má dívka vážné psychické potíže a drží ji při smyslech pouze její přítel. Ten ovšem ve vztahu není už dlouhodobě příliš spokojený, věnuje se více svým kamarádům a Dani neposkytuje potřebnou podporu. Místo toho plánuje společně s přáteli výlet do rodné vesničky jednoho z nich, která se nachází ve Švédsku, kde se jako tradičně koná oslava slunovratu. Nepříliš ochotně s sebou vezmou i Dani, protože Christian ji v tomto těžkém období nechce nechávat samotnou. Nejprve je velmi zaujmou zdejší neobvyklé tradice a rituály, jenže potom se věci začnou rychle vymykat kontrole a už je příliš pozdě na to, opustit komunitu…

Autoři si dali velmi záležet na autentičnosti tamních pohanských obřadů.Spojily se zde dva různorodé prvky, jak to v takovémto typu filmu bývá zvykem, a to američtí studenti a skandinávský folklór. Výjimečná je právě atmosféra severské komunity. Autoři si dali velmi záležet na autentičnosti tamních pohanských obřadů, dlouho tuto kulturu studovali, aby to všechno mohli věrohodně předvést divákovi. Fakt, že se jedná o skutečné dávné tradice, dodává tomu všemu nesmírnou hloubku navíc. Stejně tak dobře působí do detailů propracovaná vesnice a místní okolí, louka, chrám, budovy a nástěnné malby na zdech. Svým způsobem má tedy dílo i vzdělávací funkci, což je neočekávaný a příjemný bonus. Ale je velká škoda, že natáčení neprobíhalo skutečně ve Skandinávii, nýbrž v Maďarsku.

A když se k tomu všemu přidá ještě realističnost herečky Florence Pugh, představující Dani, která strhne paletou svých emocí, od neskonalého zármutku, zděšení, až po radost a získání víry v sama sebe, je to vskutku pozoruhodná podívaná. Pugh má rozhodně nakročeno k tomu stát se velmi úspěšnou umělkyní, pokud bude takto pokračovat.

Děj se odehrává tak nějak postupně a přirozeně, takže následující, hrůzu nahánějící, dění není žádné překvapení, ale jen logické vyústění děje. Možnou výtkou je to, že jinak poměrně neobyčejný horor má vcelku předvídatelný závěr, který může někoho trochu zklamat. Některé poněkud bizarní scény mohou vyvolat úsměv, i když to původně tvůrci nejspíše neměli v úmyslu. Nicméně už je na samotném divákovi, zda to ocení, nebo tím bude pohoršen.

Pokud už máte dost hororů v klasickém stylu, pak je tento snímek přesně pro vás. Nabízí nezvyklou atmosféru, vhled do švédských kmenových zvyků a překvapivě i rozumnou psychologii postav. Byť mohou být některé scény pro někoho celkem drsné, zapadají do příběhu, a tudíž mají opodstatnění. Zvláštní je i již zmiňovaný přesah, kdy se dva lidé vypořádávají se svým vztahem ve vypjatých podmínkách, to může potěšit i ne úplné příznivce tohoto žánru.
 

Srdečně vás vítáme mezi námi.

Hlavně se prosím tě uklidni. 

Co se to proboha právě stalo?!