Recenze Valhalla: Říše bohů: Vrací se temná severská mytologie bez příkras

Celý Ásgard je rozhádaný a nikdo netuší, jak postupovat proti blížící se hrozbě.
 
 
Severské země se zřejmě už nemohly koukat na to, jak se zachází ve světě s jejich kulturním dědictvím, a tak se rozhodly vzít to taky jednou do svých rukou. Režie a částečně i scénáře se ovšem chopil Fenar Ahmad, který mimochodem pochází z Česka, a vznikla dánská verze těchto odvěkých mýtů.

Přivítáme tedy známé postavy, které se vrací na scénu v mnohem potemnělejší a surovější verzi, než jak jsme si na ně zvykli během posledních let z vesmíru Marvel. Tudíž se jedná o velmi odvážný čin pouštět se nyní do převyprávění tohoto příběhu, protože se pochopitelně nevyhne tomuto srovnání.

Bohové z Valhally čelí možnému Ragnaroku (čili zániku celého světa), který musí zastavit. Ze zajetí totiž utekl ohromný vlk Fenrir, který podle předpovědi nakonec vyroste do takových rozměrů, že pozře celé Slunce. Zároveň se schyluje k poslednímu boji s divokými obry, se kterými válčí bohové už od nepaměti. Do toho přicházejí ze země s Thorem dva mladí sourozenci a mají mu sloužit. Jejich osudem je však zapojit se do této rozhodující bitvy.

Do očí bijící je zcela nelogické chování přítomných postav. Ti, přestože mají být bohové, jsou neskutečně zabednění a často máte chuť jim lidově řečeno dát pár facek, aby se vzpamatovali. Možná jsme si jen zvykli na vševědoucí bohy, ale tihle jsou více z masa a kostí a chovají se jako obyčejní smrtelníci, kterými tak vehementně pohrdají, k tomu evidentně patří arogance, pýcha a omezenost.

Snaha polidštit Thora je vítaná, ale když postrádá potřebnou velikost, ať už ve fyzickém či symbolickém smyslu, tak to nepůsobí moc přesvědčivě.Stejně tak měli tvůrci zvážit přeobsazení některých rolí. Snaha polidštit Thora je vítaná, ale když postrádá potřebnou velikost, ať už ve fyzickém či symbolickém smyslu, tak to nepůsobí moc přesvědčivě. Nějak z něj vůbec nevyzařuje majestátnost a elegance. Spíše to je takový přiopilý strejda od vedle, který se chvílemi trochu zmátoří. A když už konečně provede nějaké to kouzlo, doprovází ho šílený a uši trhající výkřik na kuráž. Podobně prapodivně působí i Odin, který vidí jen na špičku svého nosu. Loki se vlastně ani nijak zvlášť neprojevuje, což je poměrně škoda. Všechen potenciál předlohově zajímavé osobnosti zůstal nevyužit.

Naopak dětští herci jsou velmi dobře vybraní. Celou dobu vlastně nevíme, co lze čekat od křehké dívenky s roztomile velkýma očima modré barvy. Právě ona projde rychlou proměnou a vytře všem zrak. Celkově se povedla výměna rolí u sourozenců, kdy starší bratr je původně ten silnější a cílevědomější, ale nakonec je z něj lehce ovládnutelný sobec. Také jejich vzájemný vztah je věrohodně nastíněn a dokáže diváka dojmout.

Určitě je potřeba ocenit snahu poskytnout zase nekomiksový pohled na klasickou mytologii severu, která je víc obrazově realističtější a velmi dobře zpracována po výpravné stránce. Místy ovšem působí až moc pochmurně, všechny scény jsou strašně tmavé. Velkým mínusem je neosvícenost postav a jejich vzezření, které má do oněch pověstných bohů skutečně daleko. Příběhově je film předvídatelný, proto se divák chvílemi může nudit. Pro odreagování od přehnaně blyštivých pojetí severské mytologie hollywoodskými produkcemi se hodí, ale vracet se k tomuto snímku rozhodně nebudete.
 

Tak! A teď tě sežeru, Karkulko!

Musím si pořádně zakřičet, aby to kouzlo fungovalo.

Chce někdo mluvit, nebo na sebe budeme jen dlouze zírat?