Recenze Daleko od Reykjavíku: Zaslouží si obdiv za zpracování nepříliš atraktivního tématu

Islandská variace boje proti kolektivizaci zemědělství.
 
 
Tento snímek je výsledkem režisérské a scénáristické práce Islanďana Grímura Hákonarsona. Islandský venkov je mu velmi blízký, jelikož na takovém místě vyrostl. V tom samém prostředí se odehrává i jeho předchozí film Berani o dvou odcizených bratrech. Obě díla jsou po vizuální stránce dost podobné.

Obecně je filmová tvorba ze severu velmi specifická kvůli svým signifikantním znakům, které nikde jinde nenajdete. Ačkoliv zde natáčí pestrá škála tvůrců, jejich snímky vždy obsahují určitou hloubku, vnitřní vyrovnanost a intimitu vyprávění. To vede k předpokladu, že je to dáno právě odlišnou mentalitou těchto národů. Dalo by se dokonce polemizovat nad tím, zda to není ovlivněno vlivem životních podmínek u polárního kruhu. Ale to už je jen domněnka určena k širší diskuzi.

Sledujeme příběh na první pohled příliš neprůbojné Inge, která přišla o manžela a zůstala sama na práci na statku. Když zjistí, že za jeho smrt nese nepřímo odpovědnost zdejší velké zemědělské družstvo, které má pod palcem ostatní zemědělce a diktuje podmínky vzájemné spolupráce, rozhodne se to tak nenechat. Začne ostře vystupovat proti němu, i když to zprvu vypadá jako beznadějný boj s větrnými mlýny. Zbylí sedláci se k ní navíc ze začátku bojí připojit. Jelikož už nemá co ztratit, nehodlá s tím přestat a používá k tomu všechny dostupné prostředky.

Dosyta si užijeme pohledů na jejich farmu, včetně krav, dojení a velkého množství hnoje.Dosyta si užijeme pohledů na jejich farmu, včetně krav, dojení a velkého množství hnoje, což kdekomu může vadit. Zase je to ale úplně jiné prostředí, které obvykle na filmovém plátně není moc k vidění, někteří zatvrzelí měšťáci ho třeba reálně neuvidí vůbec. Už jenom proto je dobře, že jej může alespoň takhle zprostředkovaně zažít divák zblízka. Navíc si může udělat jakž takž představu o tom, co všechno obnáší chov těchto zvířat, byť je značná část péče o ně již ulehčena mechanizací. Samotných záběrů na krásnou islandskou krajinu je tu bohužel poskrovnu, tím se odlišuje od jiných severských děl.

Starším divákům se jistě mohou vybavit časy, kdy u nás fungoval socialismus a skoro celá společnost se rovněž takto podřizovala vyšším orgánům v zájmu zachování svého vlastního „blaha“. Vždycky se ale musí objevit ten jeden odvážlivec, který už tomu nehodlá nečinně přihlížet. Teprve pak se k němu většinou připojí po nějaké době i ostatní. V tomto případě je to ještě ke všemu žena, tudíž si musí vydobýt svou autoritu téměř od nuly, aby ji začali brát vážně. Snaží se nejvíce zabývat právě tímto širším společenským tématem, ale tím menší důraz je kladen na jednotlivce. Charaktery postav kolem hlavní hrdinky nejsou moc vykresleny a není nám tedy příliš jasný způsob jejich uvažování. Občas se spíše chovají jako stádo pasivních ovcí, které následuje toho, kdo má zrovna lepší proslov.

Zvlášť zajímavé je umění vyjádřit téměř vše beze slov. K tomu je potřeba perfektní práce s kamerou, kvalitní herecké výkony a citlivý režisér, a to všechno tenhle film naštěstí má. Nicméně snímek není absolutně vhodný pro nenáročného diváka, protože ho bude nejspíše nudit. Buď ho vůbec nezaujme námět, nebo bude usínat při dlouhých tichých pauzách. Nejvíce zdlouhavý je pak právě pomalu plynoucí začátek, možná teprve v polovině se začne skutečně něco dít. Vytrácí se příběhy konkrétních lidí, kvůli tomu se stane film velmi obecným a pointa vyzní do ztracena. Škoda také, že se zde příliš neobjevuje ani zvláštní islandská příroda, která by třeba pomohla vylepšit celkový dojem.
 

„Závidím ti ten tvůj bezstarostný život…“

No a co, že mám stejný svetr jako všichni ve filmu? Na Islandu ho stejně nosí většina lidí, a ještě se ušetří na kostýmech!

Úkoly pro dnešní den: Podojit krávy a překazit zlotřilé plány zdejší mafii.